Pravá podoba vlčího srdce

Pravá podoba II. část, V. kapitola

   Uplynul rok. Miroku stál před branou otcova sídla. Za tu dobu, co tu nebyl, se dost změnil. O kousek vyrostl, tvář měl ošlehanější a opálenější z cest. Vlasy si zkrátil na ramena, dřív je měl o něco delší. Zatímco předtím je nosil svázané do ohonu, nyní je měl rozpuštěné. Nechal si narůst knírek a bradku. Démonům vousy nerostly, to bylo jeho lidské dědictví. Když se takto objevil mezi dveřmi matky a Naota, Rin nezadržela slzy. Celá dojatá mu po chvíli řekla, že je teď neobyčejně podobný jejímu zemřelému staršímu bratrovi, po kterém se jmenuje. To ho nikdy nenapadlo, měl prostě chuť něco změnit.

   Když odcházel na cesty, otci to prostě oznámil, stejně jako matce. Stál tenkrát spolu se sestřenicí před branou otcova sídla a konverzace to byla velice krátká a stručná. Maiya postávala trochu dál od nich a držela za uzdu jejich dva koně, ani ne tak kvůli strachu Mirokova otce, ale kvůli zvířatům, která podupávala a vyděšeně frkala s ušima otočenýma vzad, jakmile ho spatřila vyjít z brány. Byla u nich i Akiko a nervózně mávala svými černými křídly. Katsuro se po té nesourodé skupince s nelibostí ohlédl, na svého syna však jen bezvýrazně hleděl a vyslechl ho. Nezastavil ho, ani nic nenamítal. Přišel k němu a ač se Miroku cítil nejistě ohledně toho, co chce jeho otec udělat, neuhnul ani o píď. Koutkem oka postřehl, že Maiya sahá na jílec své katany a její fialkově zbarvené oči je obezřetně sledují, pochyboval však o tom, že by mu otec chtěl ublížit. Ten ho pouze chytil za krkem tak jako tenkrát před bitvou, tak jako vlci chytají svá štěňata, a zašeptal mu do ucha: „Koukej se vrátit celej." Pak ho pustil, luskl prsty a jeden z jeho démonů mu donesl dlouhou lakovanou dřevěnou krabičku. Miroku zalapal po dechu. Věděl, co v ní nejspíš bude. Ta samá věc, co tenkrát, když poprvé přišel k otci do jeho sídla. Katsuro mu ji tentokrát podal bez slavnostního proslovu. Chlapec krabičku otevřel a prsty přejel po znovu zkutém Vlčím srdci. Se slovy „Opovaž se ho zase zlomit." se démon otočil a odcházel. „Děkuji, otou-sama." zašeptal jeho syn.

   Nyní se na něj Katsuro překvapeně podíval, když ho přišel přivítat k bráně, ale nic k jeho vzhledu neříkal. Vedle Miroka se pyšně protahovala jeho černá hainu Akiko. Už nabyla velikosti menšího koně.

„Jdu jen uctít Arisuovu památku." zašeptal tiše.

„Dobře."

Bez dalších řečí ho otec vedl dovnitř a doprovodil až k hrobům za hradbami. Všichni démoni se na Miroka překvapeně dívali, šumělo to mezi nimi, ale mladík jim nevěnoval pozornost. U hrobek ho Katsuro opustil, stál ale opodál. Miroku si k nim klekl a prokázal úctu jak svým prarodičům, tak mrtvému příteli.

„Arisu... Co jsme se sem spolu nachodili, co?" uchechtl se a zapálil mu vonnou tyčinku.

„Pořád mi chybíš. Každý den. Je to ale trochu lepší, když jsme s Maiyou na cestách... Svět je tak krásné místo... Prošli jsme celé ostrovy a byli jsme i na pevnině. Viděl jsem tu jejich zeď. Mají tam moc dobrý a dost silný alkohol. To by se ti líbilo... Na tvou počest jsem se opil tak, že jsem pak blil z těch jejich hradeb dolů. Sice mě pak chtěli rozčtvrtit nebo co, ale stálo to za to..." ušklíbl se.

„Zažili jsme spoustu věcí. Poznali spoustu míst a lidí i démonů. V jednu chvíli se k nám přidala démonka Yuri. Je vysoká a krásná. Má černé vlasy protkané bílými proužky. Je veselá jako jsi vždy býval ty. Vlastně možná ještě víc, je to trochu poděs... Líbila by se ti. Bojovali jsme spolu na straně démonů i lidí, kde bylo potřeba. S Maiyou stojíme na obou stranách, respektive na straně utlačovaných. A Yuri... No, té je to jedno, ta hlavně ráda vyhazuje věci do vzduchu. " usmál se.

„Stala se Maiyinou družkou. Tedy... V jednu chvíli měla zálusk na to dát se dohromady s námi oběma... Ale my s Maiyou jsme jako sourozenci, takže to jsme jí velmi rychle vymluvili... Navíc opravdu nemám chuť na nějaký vztah, ani takhle bláznivý..." pohladil kameny přítelovy mohyly.