Pravá podoba vlčího srdce

Vlčí srdce I. část, V. kapitola

Když Miroku znovu otevřel oči, oslnily ho jasné plameny ohně. Nejen jednoho. Bylo jich tu tolik, že bylo světlo skoro jako ve dne. Ti dva Miroka stále drželi. Nebyly to však již beztvaré stíny, ale dva silní a poněkud slizcí démoni s hadí tváří.

„Miroku. Konečně se poznáváme... Dlouho jsem čekal na tuto chvíli."

Chlapec se vyděšeně podíval na muže, který právě vyšel zpoza jednoho z ohnišť. Byl vysoký, silný, dlouhé černé vlasy mu prokvétaly modrými prameny stejně jako Mirokovi. A stejně tak měl bílé konce vlasů. Miroku se odvážil na kratičkou chvíli pohlédnout do jeho vážné a tvrdé tváře, do jeho chladných šedých očí. Byl tak podobný a zároveň nepodobný jeho strýci Toshirovi. Tak to je ON. Rychle se podíval jinam, nevydržel pohled do těch nepřístupných očí.

„Kde jste ho našli?"

„Asi si šel zaběhat." zasyčel jeden z démonů, který chlapce přivedl.

„Copak, nelíbilo se ti u strýčka?" zeptal se Mirokův otec.

Poloviční démon se na něj znovu vyděšeně podíval.

Sakra! On o nich ví!

„Ano, vím o tom, že jsi posledních pár dnů strávil se svým strýcem. Vím, že jsi předtím se svou... matkou... bydlel na kraji jedné malé vesnice, a ještě předtím jste žili s budhistickou jeptiškou ve starém klášteře uprostřed lesů. Já o tobě vím všechno."

Miroku polkl.

Jak je to možné? Sledoval nás? Celá léta? A proč si pro mě tedy nepřišel dřív? Myslí si, že o mně ví vše?

„Pa-pak ta-taky víš j-jak m-moc tě ne-nenávidím!" vykoktal. Netušil, kde se v něm ta odvaha bere. Jeho otec se jen ušklíbl.

„Pusťte ho." nařídil.

Jak byl chlapec volný, trochu zavrávoral. Uslyšel blížící se zvuky a pohlédl, co je to vydává. Ten pohled ho však vyděsil. Všude bylo plno démonů! Malých, velkých, tlustých, tenkých. Někteří vypadali víc jako lidé, jiní víc jako zvířata, další prostě jako odporné obludy. Měli zbraně, často i dlouhé drápy a zuby. Byli tu dokonce takoví, kteří měli křídla, několik párů nohou či rukou nebo i více hlav. Rozmanitost tu byla opravdu velká a bylo jich opravdu hodně. Miroku znovu naprázdno polkl. Měl nějak sucho v krku.

„Neodpověděl jsi mi, co tě přimělo utéct od tvého strýce a matky." připomněl mu otec. Miroku na něj znovu pohlédl.

Teď nebo nikdy! Stejně na ničem už nezáleží... Jen na mamince...

„V-vydal jsem se t-tě z-zabít!" vykřikl slabým hláskem a vytáhl katanu. Mezi démony to zašumělo.

„Katsuro-sama?" ozvala se jedna démonka. Vlastně jen kostra obalená kůží. „Máš moc hezoučkýho kluka. Je ti hodně podobnej."

„Díky." ušklíbl se Mirokův otec. Miroku stál a cítil se jako by měl každou chvíli omdlít. Katana se mu v rukou příšerně třásla. Nic se nedělo. Všechny oči se upíraly jen na něho.

Ať už se něco stane!

„T-tak bojuj!" vyjekl.

„To je vtip?" zeptal se Katsuro. „Proč to děláš? Musí ti být jasné, že nemáš nejmenší šanci."

Mirokovi vyhrkly do očí slzy.

„T-to není vtip! T-tohle je za ma-maminku!" vykřikl a z posledních sil se rozběhl proti otci. Nevěděl, co udělá až k němu dorazí, ale bylo mu to jedno. Rozmáchl se katanou a zavřel oči. Tvrdě narazila a sjela po jiném železném ostří. Odrazilo ho to. Spadl na zadek před svého otce. Pohlédl na něj. V poslední chvíli vytáhl svou katanu a odrazil ho jako nic.