Pravá podoba vlčího srdce

Vlčí srdce I. část, VI. kapitola

Probral se. Ležel na zemi schoulený do klubíčka. Hned jak procitl, zalitoval, že už přišel k sobě. Celé tělo ho bolelo. Nejvíc však záda, levé zápěstí a levá tvář. Nehýbal se a i tak ze začátku nevnímal nic než bolest. Až po chvíli mu došlo, že je venku už světlo, přes sebe má přehozený vršek svého kimona a je v nějaké kleci. Namáhavě se posadil. Opravdu byl v docela malé klícce. Stoupnout by si v ní nemohl ani on, a to byl ještě na svůj věk malý, a široká také příliš nebyla.

„Á, princátko se nám probralo." protáhl ohavný démon vypadající jako chobotnice zkřížená s člověkem. Byl celý rudý a sem tam z něj trčelo chapadlo. Miroku raději nepřemýšlel nad tím, kde všude je má. Vzpomněl si na příběhy o Akkorokamui a udělalo se mu znovu poněkud nevolno.

„Ty jeden malej smrade, vohodils to tady a my to po tobě museli uklízet!" ulevil si druhý hlídač, pro změnu s modrou barvou kůže a rohy na hlavě. Z úst mu trčely dlouhé tesáky a nazlobený výraz, se kterým si chlapce měřil, mu dodával ještě děsivější vzezření. Otřásl se. Démon vypadal jako oni, o kterých také potajmu četl v klášterní knihovně. Matce ani Keiko by neudělalo radost, kdyby se dozvěděly, po čem jeho zvědavost prahla.

Hlídač vzal do ruky malý kamínek a hodil ho po Mirokovi. Ten zasyčel bolestí. Všechno bolelo. I tohle bolelo.

„Ať tě kápo nevidí." upozornil ho chobotničák.

„No jo, no jo, ale moh' si to taky uklízet sám! My nejsme žádný chůvy!"

V tu samou chvíli se k nim Katsuro přesunul. Oba se uklonili, div se nosy nedotýkali země.

„Katsuro-sama, už se probral." hned na to servilně chobotničák.

„To vidím." odpověděl chladně jejich nadřízený „Zmizte. Až vás budu potřebovat, dojdu si pro vás."

Démoni se s úklonou odšourali pryč. Katsuro se otočil na Miroka. Ten se přitiskl ke vzdálenější stěně klece. Otec se posadil vedle mříží, čelem k odcházejícím démonům.

„Stálo ti to za to? Nemyslíš, že poslechnout otce by se ti vyplatilo víc? Alespoň si to budeš pro příště pamatovat... Takhle se chovat nebudeš a už vůbec ne před celou smečkou... Z této klece nevyjdeš, dokud mne nenazveš svým otcem."

„Nikdy!" sykl jeho syn „Pro mě můj otec nejsi!"

Katsuro se nevesele zasmál: „Ale jsem. Tvá matka je sice lidská špína, ale nikoho jinýho nikdy neměla... Navíc, ta podobnost se opravdu nezapře." Pohlédl na chlapce.

„Já nejsem jako ty!"

„Možná by ses divil, synu." ušklíbl se vlčí démon. „Teď od tebe ale chci ještě něco – složíš pravou démonskou přísahu."

„Nic skládat nebudu!" odporoval Miroku a tvář ho rozbolela ještě víc.

Takové přísahy se nedají zrušit! Snad jedině smrtí, musel bych umřít já nebo on! Ve většině knih o démonech před tím vždy varují... Nenechat se zmást a zlákat!

„Ale budeš, to víš, že budeš." na to Katsuro klidně.

„Nebudu!"

„Dobrá... Pak ale nepočítej s tím, že nevyužiju toho, že vím, kde se skrývá tvůj strýc, tvá teta, tvá sestřenice... A tvá matka... Neměl jsem nikdy dovolit, aby z tebe udělala tohle... Zženštilého a rozmazleného maminčina mazánka, který neumí nic jiného než se schovávat za máminy sukně! Však já to z tebe dostanu. Ale co s tvou matkou... Měli bychom se jí zbavit... Taková skvrna na slavném rodokmenu našeho slavného rodu... Fuj... Když bude pryč, aspoň na ni nebudeš pořád myslet a doufat, že by ses snad mohl vrátit k tomu pachtění se, kterému lidé říkají život..." Muž si odplivl.