Pravá podoba vlčího srdce

Pravá podoba II. část, II. kapitola

   Miroku s Arisuem a Akiko se vraceli z rybolovu u řeky pod Katsurovým sídlem. Měli dobrou náladu, chytili plno ryb, byli v družném rozhovoru, smáli se a vtipkovali. Akiko kolem nich běhala a radostně štěkala. Čím víc se ale blížili k sídlu, tím víc cítili, že je něco špatně. Přepadl je divný stísněný pocit svírající srdce v hrudi. Akiko to také cítila. Přestala je obíhat, šla pomalu před Mirokem, ocas stáhnutý, uši dozadu, nejdříve začala kňučet a pak vrčet.

„Co se děje, Akiko?" zeptal se chlapec vyděšeně.

„Rychle!" Arisu popadl Miroka za zápěstí a táhl ho k sídlu.

Na hradbách byl rozruch. Bránu jim otevřeli jen na půl. Hned za ní stál nakvašený Katsuro a vrhl se k nim: „Kde vězíte?! Dostali jsme zprávu od zvědů, chystá se na nás útok!"

Oba mladíci zůstali okamžik jako přikovaní. Vlčí démon se obrátil na syna: „Jestli nechceš o toho psa přijít, koukej si ho někam zavřít! A padej pro své zbraně!"

Miroku popadl Akiko za obojek a táhl ji, ač vzpouzející se, do svého pokoje. Když se vracel s katanou, toulcem šípů a napnutým lukem, slyšel, jak otec říká jeho příteli: „Arisu, mají draka. Budu tě potřebovat nahoře. Dej si pozor."

S tím mu položil ruku na rameno. Arisu zbledl, ale řekl pevně: „Udělám, co budu moct."

Pak se otočil na zaraženého Miroka se slzami v očích.

Co se děje? Má strach?

Mladík byl také vyděšený, útok ještě nezažil, ale to, že vidí strach ve tváři svého přítele, ho děsilo ještě víc. Démon nikdy nic takového najevo nedal. Ne před ním. Arisu k němu doběhl, chytil ho spěšně za límec kimona, přitáhl k sobě a políbil. Pak se usmál a běžel stranou, aby se přeměnil. Miroku byl naprosto zkoprnělý. Tohle ještě nikdy na veřejnosti neudělal. Sledoval ho, jak si i v dračí podobě nervózně okusuje dlouhé drápy na pravé tlapě. Tentokrát to nebylo roztomilé jako posledně, když si byli spolu zaplavat, spíš ho to naplňovalo velmi nepříjemným pocitem.

Něco je špatně, hrozně špatně!

„Koukej se soustředit." uslyšel za sebou zavrčení a dostal zezadu od otce pořádný pohlavek, když jen stál a sledoval, jak se Arisu přesouvá na oblohu. „Mysli chvíli hlavou a ne ničím jiným!"

Miroku zrudl. „Já myslím srdcem! Ale to ty neznáš!" udeřil na otce.

„Ty!" Katsuro ho chytil za krkem jako vlci chytají svá štěňata. „Padej nahoru na věž. Opovaž se z ní slézt dolů. Střílej do všeho, co se na jejich straně pohne!"

    S tím ho pustil a běžel se postavit ke svým ozbrojencům na hradby. Další stáli dole za bránou. Miroku se rozběhl na věž, odkud vyděšeně sledoval Arisua i armádu nepřátelských démonů, kteří se právě přesouvali před jejich sídlo. Nebylo jich víc, než měl Katsuro, ale také měli na své straně draka. Byl rudozlatý a o něco málo větší než Arisu. Obě strany na sebe chvíli něco křičely, neslyšel však co. Pak začal boj. Draci se do sebe pustili. Miroku je rozklepaně sledoval. Řvali, šli po sobě svými obrovskými ostrými zuby i drápy. Chtěl Arisuovi pomoct. Střílel do nepřátelského draka, i když se bál, aby nezasáhl přítele. Ale šípy se od něj odrážely, vůbec se do něj nezabodly a drak jako by nic necítil.

„Miroku! Nech dělat Arisua jeho práci! Střílej do těch dole!" řval na něj jeho otec.

   Ozvala se hrozná rána. To vyhodili do vzduchu bránu. A valili se dovnitř. Boj se přenesl do sídla. Chlapec střílel a střílel, až mu zbyly poslední dva šípy. Všechny vystřelené našly svůj cíl, i když někdy jich musel vyslat víc, aby protivníka složil. Nad ním se stále ozýval dračí řev. Polila ho sprška horké krve ze shora. Nevěděl, komu patřila, mohl jen doufat, že ne jeho příteli. Rozhodl se doběhnout dolů a vzít si některé šípy zpět. Nechtěl tu jen tak stát a schovávat se, zatímco Arisu a otec bojovali o život.