Pravá podoba vlčího srdce

Vlčí srdce - Epilog

   Byli zase na výpravě. Vepředu šel Katsuro, pár metrů za ním Miroku a Arisu. Za nimi pak ještě o kousek dál tři další jeho nohsledi. Zastavil a zavětřil, aby rozhodl, kudy dál. Zaslechl tak zelenovlasého démona, který se k němu spolu s jeho synem více přiblížil.

Smál se právě: „Ona si myslela, že by mohla být tvá první?"

„Mlč, Arisu!" zasyčel na něj mladík vyděšeně.

Katsuro se na ně překvapeně otočil. Miroku se podíval stranou, v obličeji celý rudý. Arisu se zazubil a odhalil tak jako obvykle řádku ostrých zubů. Vlčí démon je chvíli zaraženě sledoval a z tváře se mu vytratila všechna barva.

Tak Arisu je tvůj typ?!

Nahlas ale nic neřekl on, ani nikdo jiný. Otočil se a vydal se vpřed poněkud rychlejším krokem než doposud. Démoni, kteří šli za nimi, je právě došli, a tak se dali všichni zase do pohybu.

„To jsi udělal schválně." otočil se Miroku na Arisua a mračil se.

„Možná..."protáhl jeho přítel s potutelným úsměvem. Poloviční démon se zamračil ještě víc a bez varování změnil směr doleva do křovin, kde během chvíle zmizel v lese obklopujícím jejich cestu.

Katsuro se prudce otočil zpět: „Co zase...?"

„Já pro něj doběhnu." usmál se Arisu, úsměv mu však nedosáhl až k jeho zeleným očím. Bylo vidět, že si dělá starosti. Nečekal na svolení a zmizel v lese za Mirokem.

Jejich společníci, kteří je právě došli, jeden tanuki a dva další vlčí démoni, se zmateně dívali střídavě do lesa a na svého velitele. Ten si promnul prsty kořen nosu, vzdychl a zavelel k rozbití tábora na tomto místě. Démony to zaskočilo, neboť bylo ještě brzy na zařizování se na noc, ale nic nenamítali a dali se do práce.

   „Pitomej Arisu! Co si o sobě vůbec myslí?!" vrčel Miroku polohlasně a běžel naštvaně dál do lesa.

Otec bude naštvanej. Ale to je mi jedno. Stejně už naštvanej je...

Měl chuť běžet a běžet a nezastavit se, dokud si nepročistí hlavu. Nevěděl kam, ale prostě pryč. Být aspoň na chvíli sám a srovnat si myšlenky. Nedával však pozor na cestu, nevšiml si, že doběhl ke kraji srázu, ujela mu noha na mokrém listí a už se řítil dolů z kopce hlava nehlava, přes kameny, kořeny i pařezy. Dopadl o několik chvil a metrů později na kamenité dno strže.

„Zatraceně!" zaklel nahlas.

Byl špinavý, oblečení měl potrhané, všude samá modřina a odřenina. A pravý kotník zatraceně moc bolel, jak na něj špatně dopadl. Zkusil se zvednout, ale s výkřikem bolesti dopadl zpět na zadek. Kotník byl minimálně vyvrtnutý.

Měl bych se přesunout zpátky... Ale to si pak ze mě všichni budou dělat srandu... Stejně s nimi takhle nemůžu pokračovat dál... Měl bych se vrátit domů a požádat o pomoc tetu... Jenže musím dát vědět otci, že se vracím... Když se přesunu bez dovolení, bude ještě naštvanější...

Vzdychl si a bezcílně bloumal očima po okolí, jako by mu něco kolem něj mohlo pomoct z jeho bezvýchodné situace. Náhle jeho zrak spočinul na poměrně velkém vejci, určitě velkém jako jeho hlava, ležícím opodál v křoví.

Sakra, čí je? A kde je jeho matka?

Rychle se rozhlédl kolem, ale všude byl klid, jen vítr šuměl v korunách stromů.

   Ještě chvíli zíral na velké vejce, ale když se nic nedělo, raději se pustil do práce na provizorní dlaze, neboť si říkal, že když nohu znehybní, třeba bude méně bolet dostat se nahoru. Ano, mohl se přesunout. Ale nějak se mu nechtělo spěchat zpátky.