Pravá podoba vlčího srdce

Vlčí srdce II. část, III. kapitola

    Objevili se na zalesněném vršku. Dole pod nimi bylo dobře opevněné sídlo osvětlené velkým množstvím ohňů. Bylo menší než to Katsurovo, ale zdálo se, že v něm pobývá nemenší počet démonů. Přikrčili se mezi křovinami a chvíli mlčky sledovali dění dole.

„Támhle je." ukázal ostatním zachmuřený Toshiro. Malá Naomi seděla uprostřed nádvoří, ruce měla svázané před sebou a za krk byla přivázaná k nízkému kůlu zaraženému v zemi. Vyděšeně se krčila a sledovala dění kolem sebe. Po tváři jí tekly slzy.

„Ta svině!" zavrčel Miroku vztekle. Všichni se na něj podívali. „No, co? Myslíte si to všichni, jen já to řekl nahlas! Uvázala pětiletou holku jako psa!" Měl na Riku vážně zlost. Takovou jako ještě nikdy.

Co je jí pořád do mě a mojí rodiny?

„Jak ji dostaneme ven? Je to dobře hlídaný." mračil se Naoto. Chlapec se prosebně zadíval na svého otce.

Ten si vzdychl: „Ať už to máme za sebou! Jediná naše možnost je narušit ochranné kruhy zevnitř, abychom se tam mohli přesunout, popadnout tu holku a zmizet."

„Alejak ty kruhy narušíme? Nemáme nikoho uvnitř... Teda kromě Naomi samozřejmě.Minule nám pomohl Miroku, tak to bylo snadné jako facka." neodpustila si Maiya rýpnutí. Při tom, jak též zamračeně sledovala dění pod ní, vypadala úplně jako její otec.

„No, ty ani vy dva je zcela určitě nenarušíte. Vás tam nepustí." adresoval Katsuro pohrdavě nejdřív svou neteř a pak bratra s přítelem, sotva mu přeběhl přes obličej stín při vzpomínce na synův tehdejší útěk.

„Já tam půjdu! Mě tam chtějí, tak budu dělat, že jdu vyjednávat, a přitom naruším kruhy." zahlásil Miroku a začal se zvedat. Jeho otec ho však chytl za rameno a tvrdě strčil zpátky na zem: „To ani náhodou! Vlezl bys jí přímo do rány! Ty zůstaneš tady a počkáš na nás. Já tam půjdu."

„Nerada to říkám, ale tentokrát musím se strýčkem souhlasit." zašklebila se na bratrance Maiya.

„Proč musí být vždycky po vašem? Proč někdy nemůžu něco udělat já?" vyjel na ně mladík ostře.

„Nemáte někdy chuť ho proplesknout?" zeptala se dívka sladkým hláskem.

„Několikrát denně..." zavrčel Katsuro a zvedl se.

„Jo..." vzdychl Naoto.

„Vy jste se teda hledali, až jste se našli!" vyprskl chlapec zlostně.

„Třeba teď..." zaznělo unisono od všech zúčastněných. Jeho otec se přesunul pryč a Miroku měl pocit, že co nevidět opravdu vybouchne.

   O chvíli později se vlčí démon objevil před hlavní bránou sídla. Ihned nastal hluk a zmatek oznamující jeho příchod. Brána se otevřela. Vstoupil pevným krokem. Uprostřed nádvoří stála Rika a zářivě se usmívala. Za ní se krčila vyděšená Naomi s obojkem na krku. Přesto zvědavě sledovala nového příchozího. Ještě nikdy ho neviděla, jistě si ale všimla toho, jak byl podobný jejímu bratrovi.

„Katsuro-sama! Dlouho jsme se neviděli! Čemu vděčím za tvou návštěvu? A uprostřed noci? Že by se ti po mně zastesklo?" zeptala se kitsune afektovaně.

„Nech těch keců, Riko. Jdu si pro tu holku." zavrčel Mirokův otec.

„Ach, ano, pro tohle mládě. Od kdy tě zajímají napůl lidská mláďata, která nejsou tvá vlastní? Není na tebe ještě přeci jen příliš mladá?" vyděšeně se chytla za srdce.

„Bohužel je ze smečky mého syna, ale to víš. Pusť ji a smažeme to." cedil Katsuro mezi zuby a začal Riku pomalu obcházet v kruhu jako šelma na lovu.

„A co tvůj prvorozený? Kdepak ten je? Sladce spinká, zatímco tatínek za něj odvede všechnu práci?" vyptávala se dál medově a otáčela se spolu s ním, zároveň se k němu ale i pomalinku přibližovala. Ostatní démoni se postavili okolo nich.

„Cochceš Mirokovi?" vrčel Katsuro a zastavil se s rukama za zády. Zatímco mluvil, nenápadně hýbl pravým zápěstím a narušil pomocí telekineze vnější ochranný kamenný kruh, aniž by si toho někdo všiml. Poslední ze tří kruhů zamezujících přesunutí zvenku byl tak pryč. Zbývaly ještě další dva.

„Jen se chci podívat, jak ti chlapec vyrostl. Jestlipak už se krásou a mužností vyrovná svému tatínkovi?" šeptala už jen pár centimetrů od jeho ucha. „Bývali jsme takový hezký pár... Zapomeň na toho kluka. Slyšela jsem, že jsou s ním jen problémy... Uděláme si spolu čistokrevné štěně, co ty na to?" rukou mu přejela po tváři a pokračovala dozadu za krk, jako by ho chtěla donutit, aby se sklonil a políbil ji.

Opravdu se sklonil a zašeptal jí do ucha: „Na to zapomeň." V tu chvíli však ucítil vzadu na krku bodnutí. „Ty... Svině." zavrčel, zatímco se zapotácel. Začínal ztrácet vědomí, ale než dopadl na zem, nohou ještě narušil první ochranný kamenný kruh.