Pravá podoba vlčího srdce

Pravá podoba I. část, I. kapitola

Post noctem sperare diem, post nubila solem. 

   Týdny ubíhaly a Mirokův zlomený kotník se hojil k jeho nelibosti velmi pomalu. Čas se mu vlekl. Zůstával u matky, nemělo cenu vracet se k otci, když nemohl pořádně cvičit. Byl sice rád, že mohl trávit více času se svou sestrou, méně však už, že musel být více se svým otčímem. Nejvíc se však věnoval malé Akiko. Krmil ji zpočátku ohřátým mlékem, do kterého namáčel kus čisté látky a štěně ho pak z ní sálo, jak mu ukázala jeho matka. Nyní však už malé hainu dokázalo pít mléko samo z misky. Akiko už měla krásnou lesklou černou srst a malá křidélka porostlá tmavými pírky. Oči již měla otevřené. Poskakovala a pobíhala kolem něj a Naomi a dívala se na ně s nábožnou úctou jako na své bohy. Čas od času se za Mirokem vypravil Arisu a i po něm Akiko poskakovala jako po sobě rovném. K ostatním byla spíš zdrženlivá. Dokázala dost nahlas štěkat a kňourat i výt, což lezlo Naotovi neobyčejně na nervy.

Chlapec vzdychl. I když to nepřiznal nahlas, Arisu mu chyběl. Otočil další stránku románu, když v tom se vedle něj něco zavrtělo.

„Konečně jsi vzhůru, ospalče?" podíval se se zalíbením na to malé černé klubíčko vedle sebe.

Akiko nebyla zatím větší než průměrná kočka. Otočila k němu hlavu a zívla. Se smíchem odložil knihu a vytáhl z rukávu kimona malý okousaný látkový míček. Hodil ho, co nejdál to v sedě šlo. Štěně se za ním vrhlo střemhlav dolů z kopce jako by celou dobu nečekalo na nic jiného. Usmál se s pocitem pyšného páníčka.

„Už umí aportovat?"

„Ari!" vyjekl potěšeně. „Viděls to? To se naučila za poslední týden!"

Zelenovlasý démon si sedl vedle chlapce. Akiko k nim doběhla a vrhla se nově příchozímu do klína. S grácií sobě vlastní a s nebetyčnou pýchou mu pak napůl vyplivla, napůl vyzvracela míček na kalhoty. Arisu se rozesmál: „Nepřekvapuje mě to, není to přece první pes, kterého cvičíš!"

„To je pravda. Makoto byl úžasný pes. Měl jsem ho skoro celý život. Asi od dvou let a umřel jen pár týdnů před tím, než jsem poznal Maiyu a strýce s tetou..." zasnil se Miroku a drbal přitom Akiko, která při vzpomínkách na starého psa začala žárlivě vrčet, za ušima.

„Pozor... Už nám hrozně rozumí..." zasmál se. Pak ho však něco napadlo. „Jak to vlastně víš? Že už jsem měl psa? Myslím, že jsem ti o něm nevyprávěl..." Zkoumavě se na svého přítele zadíval.

Arisu pokrčil ledabyle rameny. „Nejspíš jsi mi o něm přece jen říkal..."

Miroku o tom však přesvědčený vůbec nebyl. Z dalších úvah ho vytrhl hlas jeho matky volající ho k večeři.

„Půjdeš s námi?" zeptal se místo jiných otázek, které ho pálily více.

„Rád. Jídlo bez placení nikdy neodmítnu. A od tvé matky už vůbec ne." rozesmál se démon.

„Fajn, ale musíš mi pomoct. Protože jsme za ochrannými kruhy, musíme tam dojít po svých..." zašeptal Miroku.

„Jen pojď, ty můj mrzáku." šklebil se Arisu dobrosrdečně a pomohl příteli zvednout se, do jedné ruky mu podal hůl a nechal ho, aby se ho chytl kolem ramen. Přitom ještě zvládl popadnout knihu i malou Akiko s míčkem v tlamě.

„Stejně je to tvoje vina..." zabručel chlapec, když se sunuli pomalu z kopce.

„Kdy už přestaneš utíkat od svých problémů?" popichoval ho jeho společník.

Miroku zaťal na okamžik zuby a pak mu vpálil potměšilou odpověď: „Až se z tebe stane drak!"

„Jen abys toho pak nelitoval." uzavřel to se smíchem Arisu.