Pravá podoba vlčího srdce

Epilog

    Musím s tím přestat... To už je skoro obsese...

Dokončoval obraz draka. Zeleného. Další. Už ani nevěděl kolikátý. Ne, do tolika snad ani neuměl počítat. Usmál se. Počty nikdy nebyly jeho silná stránka. I když za ta léta jich opravdu mohl namalovat neuvěřitelné množství.

Kéž bych uměl tvořit jako Matabei... Jeho díla prý sama ožívala... Ale ani za všechny ty roky se mi toho nepodařilo dosáhnout... A to jsem měl daleko víc času to trénovat než on... Nejspíš mi není dáno se s tebou znovu setkat...

Pohladil nepřítomně téměř dokončený obraz. Na prstech mu ulpěla zelená barva, ale to ho nijak netrápilo.

Uslyšel nesmělé zaklepání na dveře.

„Dále, je otevřeno."

Neotočil se. Rád podle zvuků odhadoval, kdo za ním jde. Škoda, že podle čichu už to nejde tak, tak dlouho. Skoro jako by to ani nikdy neuměl. Mimoděk si přejel prstem po svém křivém nose. Kroky byly ženské, lehké, váhavé. Neměla podpatky, spíš nějaké baleríny nebo tak něco, kdo ví, jak se to všechno jmenuje.

„Máte zájem o nějakou malbu? Namaluju skoro cokoliv čímkoliv na cokoliv." uchechtl se. Zakázek měl dost. Dokázal napodobit spoustu stylů i použít širokou škálu výtvarných potřeb a materiálů. Ale stejně vždy zase skončil u draka a tradičního stylu.

„Malujete moc krásně, hned bych si doma něco vystavila." Měla mladý, skoro ještě dívčí hlas. Mluvila bezchybně, ale se silným cizím přízvukem. Asi Evropanka. „Ale vlastně jsem se přišla přihlásit na kurz kaligrafie."

Otočil se. Byla mladá, krásná, měla zrzavé vlasy po ramena a... Zelené oči. Ne, že by pak už nikdy nepotkal nikoho se zelenýma očima. Potkal démony i lidi, hlavně v cizině. Ale přesto chvíli jen tak seděl a zíral. Nervózně se ošila. Už před tím byla nejistá a teď to bylo ještě horší.

„O-omlouvám se." vykoktal. Jak to bylo dlouho, co koktal naposledy? Prohrábl si rukou vlasy vyčuhující z pod šátku. „Mluvíte bezchybně naší řečí."

Krátce se zasmála: „Mluvení mi jde, ale s psaním mám potíž..."

Znovu se usmál: „Tak to napravíme." Podal jí přihlášku. Zůstaly na ní šmouhy od barvy. Oplatila mu svým úsměvem.

„Děkuju. Žiju tu už dlouho, přijela jsem za studiem a už tu zůstala. Mám spíš paměť na to, co slyším, než co vidím. Znaky si zapamatovávám jen velmi pomalu." Převzala nabízenou tužku a ocenila, že může přihlášku vyplnit anglicky a v latince.

„Nebudete první takový můj student. Všichni se to nakonec naučili a vy to určitě taky zvládnete. Chce to jen čas a cvik, nic víc."

Usmáli se na sebe. Poté mu podala přihlášku zpět.

„To je vaše zbraň?" zeptala se a ukázala na katanu v držáku za ním.

„Ano, rodinné dědictví... Ale už hrozně dlouho jsem ji nepoužil..." zašeptal, aniž se na Vlčí srdce podíval.

„Hodiny máme ve středu od šesti." dodal hlasitěji a podíval se na podaný papír.

„Dobře, děkuju moc a na shledanou." loučila se, a ještě se zvědavě rozhlížela po malbách na zdech. Draci, vlci, les, moře, staré stavby, fénixové... To převládalo. „Máte rád mýtické bytosti, že?"

„To ano." uchechtl se.

„Fénix... To je znamení věčného života..."

„A také znovuzrození." dodal.

    Pořád se mi o něm zdá... Už neskutečně dlouho... Než jsem odešel k otci, zdálo se mi, že ho s Maiyou pouštím v podobě papírového draka. Když umřel Arisu... Začalo se mi zdát, že běžím nekonečným bludištěm a přede mnou se za každým rohem vždy na chvíli objeví ocasní pera bájného ptáka... Běžím k němu, ale jakmile ho doběhnu, vždy zase zmizí... Začalo se mi to zdát už tenkrát, když jsme s Maiyou a Yuri cestovali...

Došli tenkrát do malého městečka v horách. „Maiyo, podívej, onsen! Pojďme si trochu prohřát kosti!" zasmála se Yuri a pověsila se druhé dívce na paži jako malé dítě.

„To nezní špatně..." ušklíbla se Mirokova sestřenice, ale pak se podívala po svém bratranci, který stál kousek před nimi a nepřítomně sledoval dění před sebou. „Ale co Miroku? Slíbila jsem tetě, že na něj dám pozor..."

„Jen běžte a užijte si to." zašklebil se „Podívám se na tržiště, pak se tam sejdeme."

„Víš, že se můžeš vždycky přidat k nám." zasmála se Yuri zvonivě. Maiya do ní šťouchla dost podobně tomu, jak Toshiro vždy zklidňoval Naota.

„Ne, díky, mé STARŠÍ sestřičky." Miroku na ně vyplázl jazyk a pro jistotu přidal do kroku směrem do města.

„Jak chceš, tvoje škoda." opětovala Yuri vypláznutí jazyka a zavěšena v Mayino rámě se spolu s ní vydala k lázním.

Miroku procházel tržiště, a zatímco bez většího zájmu sledoval nabídku, přemýšlel, zda Akiko zůstane dostatečně dlouho skrytá, aby se neukázala v lidském městě a neprozradila je. Oči mu zabloudily ke stánku se šperky a hřebínky do vlasů.

„Hledáte něco pro svou dívku nebo snad už ženu, mladý pane?" zeptala se stará paní s úsměvem.

„Ne, ne, já... Mám matku a spoustu sester." zasmál se.

Nebylo to jednodušší, když jsem byl jedináček?

Oči mu zabloudily k cínovému fénixovi visícímu na kožené šňůrce.

„To je bájný fénix." pravila žena.

„Symbol věčného života, já vím..."

„A také znovuzrození. Vezměte si ho, pane, bude vám slušet."

Miroka nabídka trochu zaskočila, ale říkal si, proč ne, holky si teď užívají v lázních, tak proč si také něco nedopřát.

„Kolik za něj?"

„Je váš."

„Ale to nejde..." oponoval rozpačitě. Dál už se nedostal, protože zaslechl Yuri, jak k němu běží a se smíchem volá: „Miroku, kde vězíš? Musíme vypadnout! Vyhodili nás z onsenu za nepřístojné chování!"

Podíval se na starou paní ve stánku. Usmívala se a podala mu přívěšek: „Je váš, jen běžte."

„Děkuju..."

    Jak dlouho si na tu hloupost nevzpomněl!

„Omlouvám se, nemůžu přečíst vaše křestní jméno." zasmál se nervózně.

„Říkám, že píšu hrozně... Ve všech jazycích." Ve tvářích se jí objevil ruměnec. „Jsem Alice."

„Budu se těšit až vás uvidím... Na hodině tedy, myslím."

„Já také." S dalším rozpačitým úsměvem odešla.

Toho dne už draka nemaloval a fénixe ve snu doběhl.

Onsen = japonský horský pramen, lázně

Iwasa Matabei = japonský malíř období Tokugawa (1578 - 1650)