Pravá podoba vlčího srdce

Vlčí srdce I. část, XIV. kapitola

Miroku stále moc nevěděl, jak s novou informací naložit. Ráno už byla veřejným tajemstvím a všichni Rin a Naotovi gratulovali, i když poněkud obezřetně. A chlapce po očku sledovali, co on na to. Nebylo mu to vůbec příjemné. Matce sice nakonec řekl, že je rád a že to určitě bude fajn, lesnímu démonovi se však vyhýbal ještě víc než před tím. Při obědě se pak stal malý, avšak nepříjemný incident. Všichni seděli kolem ohně a tiše vyprazdňovali své misky. Bylo slyšet jen cinkání hůlek o porcelán.

„Teda, Miroku-chan, ty pořád hltáš jako bys celý ten měsíc u otce nejedl." pronesla najednou Maiya.

„Dost mi chyběla rýže a zelenina." přiznal Miroku s plnými ústy.

„Je zvláštní to od tebe slyšet, vždy jsi měl nejradši maso... Co ti tam vlastně dávali jíst?" zeptala se chlapcova matka nejistě.

„No..." Miroku se na chvíli odmlčel „Démoni jedí hlavně syrové maso..." Rin viditelně zbledla.

„Ato je určitě jeden z důvodů, proč Toshiro podlehl Amaye a já tobě. Vaše jídlose s tím naším nedá vůbec srovnat." zasmál se Naoto a doufal, že tak odlehčí situaci, neboť kolem ohně začínalo být poněkud dusno a kouř s tím neměl nic společného.

„To máš nejspíš pravdu." přitakal rychle vlčí démon.

„Ó, děkuji za pochvalu, dá si někdo přídavek?" přidala se jeho žena. Rin se jen nervózně usmála.

Chvíli bylo zase slyšet jen hůlky, když se Maiya znovu optala: „Ale ne lidské maso, že ne?"

„Maiyo!" okřikli ji oba rodiče vyděšeně.

„Ne... Tedy někteří... Já ne." zněla odpověď.

„Víš to jistě?" ptala se dál.

Musím mu to tam co nejvíc znechutit! Chová se divně, on by se snad chtěl vrátit!

„Ale no tak, to už by stačilo!" Maiyin otec se již opravdu mračil.

„Jo... Musel jsem si totiž to jídlo nejdřív připravit." začal Miroku a po očku sledoval matku a Naota sedícího vedle ní. Ani nevěděl proč, ale dostal chuť je trochu potrápit. Matka bledla čím dál víc a démon se čím dál víc mračil. „Však víš, stáhnout z kůže, vykuchat... Už mi ani nevadí krev nebo vnitřnosti..."

Rinroztřeseně položila hůlky na misku silněji, než měla v úmyslu, takže spadlydolů k jejím nohám. Rukou si zakryla ústa, zamumlala: „Omlouvám se.", spěšně sezvedla a zmizela v lese, který obklopoval jejich malý stanový tábor.

„Nevolnosti, však víte." uchechtl se nervózně Naoto směrem k Amaye a Toshirovi a vstal, cestou za Rin pak zpražil naštvaným pohledem Maiyu a Miroka.

„To jste tedy nemusely, děti." uzavřela to teta odevzdaně a začala sklízet nádobí. Strýc si povzdychl. Maiya se později omluvila, jak rodičům, tak Rin, neměla v úmyslu jí ublížit. Miroku však jen koukal do země a přál si zmizet někam pod ní.

Uplynuly dva dny a chlapec vyhledal Toshira, když byli konečně oba chvilku o samotě. „Oji-sama, mohl bych tě o něco poprosit?"

„Jistě, o co jde?" zeptal se starší muž opatrně.

Miroku chvíli sbíral odvahu, pak se nadechl a vychrlil: „Chtěl bych zpátky k otci."

„Cože? To kvůli Naotovi a té novince?" strýc nevěřil svým uším. I když si musel přiznat, že se něčeho podobného vlastně ve skrytu duše obával, když uvážil, jak se jeho synovec choval, když ho kontaktoval ve snu.