Pravá podoba vlčího srdce

Pravá podoba I. část, IV. kapitola

    Katsuro byl pryč. Miroku nevěděl, kam šel, ale byl si jistý, že do večera se určitě nevrátí. Proto vyhověl dlouhodobému přání Maiyi – vzít ji aspoň jednou k hrobům jejich společných prarodičů, kde by jim mohla vzdát hold. Arisu se na ten nápad moc přívětivě netvářil, ale stejně jako u svého otce mladík ve většině případů věděl, jak ho přesvědčit.

Teď jim démon asistoval při průchodu branou, aby Maiyu vůbec pustili dovnitř sídla. Po menších protestech se jim to přece jen podařilo. Miroku věděl, že z toho bude průšvih. I Arisu to věděl. Přesto je odvedl k mohylám a pak odešel stranou, aby jim poskytl soukromí. Maiya u hrobů poklekla, zapálila vonné tyčinky a prokázala úctu. Miroku odhrnul sníh a vyskládal další květinami pomalované kameny.

Teď se obzvlášť hodí, když jinak nic neroste... Jak jen hýří veselými barvami, takový protiklad oproti tomu bílému sněhu...

Ze zadumání je vytrhl nepříjemný hlas: „Hm... Kohopak to tu máme? Jestlipak to není ta krasotinka, která mi tak zmalovala nádobíčko, že už jsem si neužil?!"

Miroku s Maiyou se překvapeně otočili. Chlapec se díval z háďáka na svou sestřenici a vůbec nechápal o čem je řeč. Tedy... Chápal, ale netušil sakra kdy?

„To bylo tenkrát, jak jsme tě poprvé zachraňovali od tvého otce..." zašeptala Maiya. Nahlas pak křikla: „Dobře ti tak! Zmiz a nech nás být, neruš nás před hroby našich vlastních prarodičů! Měj trochu úcty!"

Háďák však pokračoval. Byl to ten samý, který Miroka poprvé přivedl k otci a kterého později chlapec učil střílet z luku.

„Co tvůj tatík na to, že ji sem taháš? Takovou špínu! Zláme ti za to pracky! Jak pak budeš střílet a cvičit s Arisuem?"

Poslední slova vyslovil zvláště oplzle.

„Vypadni!" zavrčel Miroku a rukou se dotkl své katany. I Maiya držela ruku na jílci té své.

„Však už jdu, už jdu... Jen se těším, jak tě uvidím zase se plazit kolem s nějakou zlomeninou... Ale aspoň ti ta tvá ještěrka bude moct opět foukat bolístku, viď?" Následoval další výbuch slizkého smíchu.

Chlapec se pohnul jeho směrem, dívka ho však zadržela: „Takovej chudák ti za to nestojí, Miroku-kun..."

Háďák se otočil a měl se na oko k odchodu.

Tak, teď ti udělám taky slušivou jizvu, holčičko... Když to schytá to štěně, co na tom, stejně nemá takový poloviční spratek co být jednou mým pánem!

S těmi myšlenkami se otočil a hodil po Maiye dvě dýky. V tu chvíli se stalo několik věcí naráz. Miroku stihl jednu dýku odrazit pomocí telekineze, ale protože věděl, že nezvládne odrazit obě, skočil ke své sestřenici, aby ji odstrčil. To však už bylo vlastně zbytečné, protože Maiya zareagovala díky jeho zpoždění zapříčiněnému odrážením první dýky ještě rychleji a sama už v tu dobu byla z dosahu zbraně. Do toho k nim přilétla rychlostí blesku Akiko. Poprvé letěla a zrovna v takovou chvíli. Za posledních pár týdnů dost vyrostla, takže teď byla velká jako pořádný ovčácký pes. Doteď byla s Arisuem, on ji hlídal, aby dala Mirokovi a Maiye prostor k úctě předků. Jinak by jistě poskákala hroby a kdoví co ještě.

   Na zemi se všichni propletli v bolestivé hromadě. Jedno však bylo jisté. Dýka v nikom z nich nevězela.

„Arisu-kun!" vykřikl chlapec, jakmile mu došlo, co se stalo. Démon k nim přiskočil spolu s Akiko. A byl to právě on, jemuž se dýka zasekla v levém rameni.

„No, co, tebe už jsem se chtěl taky dávno zbavit!" na to háďák a už už chtěl hodit další.

Nejrychleji opět zareagovala Maiya. S výkřikem: „Promiň, Arisu-san." mu vytrhla dýku z ramene a hodila ji háďákovi mezi oči. Ten ještě stihl na zbraň překvapeně zašilhat a pak se skácel.

„Arisu-kun!" vyjekl Miroku znovu. Rána po vytažení dýky dost krvácela. Maiya mu na ni hned zatlačila prsty.

„Promiň, musíme hned za mojí mámou!" omlouvala se rozpačitě.

„To nic... Je to jen škrábnutí." zašklebil se démon. Z tváře mu však vyprchala všechna barva.

„Rychle, musíme ho odsud dostat." zavelel Miroku jakmile Maiya raněnému narychlo provizorně obvázala ránu. Podepřeli ho, jak jen to šlo a vydali se obloukem kolem háďáka k bráně. Ve sněhu za nimi zůstával pramínek krve. Akiko vyděšeně kňučela a obíhala je.

„To nic, maličká. Budu v pořádku." usmál se na ni Arisu rádoby povzbudivě, ale výraz měl dost křečovitý.

„Co se tu sakra stalo?!" To zahřměl hlas Takerua, otcova zástupce, který se náhle objevil před nimi a zahradil jim cestu. Očima spočinul na mrtvém háďákovi, jehož mrtvola také právě předávala sněhu karmínovou barvu. Poté přimhouřenýma očima pohlédl na Maiyu, Miroka a Arisua.

„Ohrožoval mou sestřenici a zranil mého přítele! Dostal, co si zasloužil! Ustup nám z cesty nebo skončíš jako on!" Mirokův hlas zněl vážně výhružně. Oba jeho přátelé se na něj na okamžik překvapeně podívali. Vůbec ho nepoznávali. Ani chlapec sám svůj hlas nepoznával. V očích mu nebezpečně žhnulo. Cítil, že jestli mu někdo zabrání dostat Arisua do bezpečí, probudí se v něm zelené světlo.

Takeru se zatvářil na okamžik překvapeně a pak se zamračil: „Počkej až se vrátí tvůj otec. Taky dostaneš, co si zasloužíš..." Jeho hlas zněl zlověstně. Z cesty jim ale ustoupil.

Vyšli z Katsurova sídla. Všichni se na ně překvapeně dívali, nikdo je však nezastavil.

„Miroku-kun, tos neměl..." zašeptal Arisu.

„Neměl jsi to brát na sebe..." přidala se Maiya.

„To je teď už jedno. Musíme ti sehnat pomoc. To je teď důležitý!" vykřikl hlasitěji, než původně zamýšlel. Chtěl se s raněným démonem přesunout. Ten mu však najednou ztěžkl v rukou, což nečekal a oba se sesuli k zemi. Maiya stihla včas uskočit, aby ji nestihl stejný osud. Leželi okamžik zhroucení ve sněhu. Akiko kolem nich zuřivě pobíhala, mávala křídly a štěkala.

„Miroku..." zašeptal démon a omdlel.