Pravá podoba vlčího srdce

Vlčí srdce I. část, XX. kapitola

    „Musíme je hned vzít za Amayou!" vyhrkl Toshiro a běžel ty dva zkontrolovat, jestli mají puls a dýchají. „Neuvěřitelné... Že sami zvládli vyřídit velekraba..." vrtěl hlavou, když bral Maiyu do náruče.

„Miroku zasadil smrtelnou ránu." pravil hrdě Katsuro a vytáhl z netvorova těla zaseknutou katanu. Pak zvedl ze země svého zraněného syna.

„Samozřejmě." usmál se shovívavě mladší démon a zmizel. V následující chvíli se objevil mezi dřevěnými chýšemi jejich malé osady.

    

    „Toshiro! Maiyo!" to k nim běžela vyděšená Amaya.

„Miroku!" vyjekla Rin a zakryla si ústa oběma dlaněmi, když se vedle jejího švagra objevil jeho bratr.

Běžet k nim se ale neodvážila. Místo ní ke Katsurovi doběhl Naoto a nastavoval paže: „Dej mi kluka a vypadni! Až bude v pořádku, pošleme ho za tebou."

Vlčí démon by nejradši za tu opovážlivost vraždil pohledem, naštěstí to však neuměl.

„To nejde. Potřebujeme ho tady. Miroku ho potřebuje." vysvětloval Toshiro už za běhu. Běželi spolu s Amayou do jejich chýše.

Naotopřítele doběhl: „Cože? Rin kvůli němu nemůže ani za svým zraněným dítětem! Je v šestinedělí, potřebuje klid! I když Miroku už se postaral o to, že klid tedy rozhodně zase žádný nemá!"

„Je to jeho nejbližší démonský příbuzný. Zub velekraba obsahuje jed. Jediná možnost, jak mu ho dostat z těla je vymýt ránu v Katsurově krvi!" objasňoval dál trpělivě Maiyin otec.

Naoto se zarazil. Nevítaný host se synem v náručí zatím dorazil dovnitř a pokládal chlapce na rohož vedle jeho sestřenice.

„Ať zůstane, jestli ho Miroku potřebuje." špitla Rin mezi dveřmi a zmizela ven. Lesní démon vyběhl za ní.

„Tady. Na krev. Je to čisté." řekla Amaya roztřeseně a podávala Katsurovi misku a nůž.

Ten si odfrkl: „Démony nezajímá taková věc jako otrava krve." Přitom si vykasal rukáv kimona a provedl pořádný řez na předloktí.

„Vás možná ne, ale poloviční démony ano." zpražila ho pevnějším hlasem a podvázala synovci ránu, aby už víc nekrvácela. Zatímco Katsuro v tichosti svou krví naplňoval misku, čistila ránu na hlavě Maiyi: „Naštěstí to není nic vážného. Pár stehů a bude to dobrý."

Její muž si oddechl: „Jak můžu pomoct?"

„Rozdělejoheň. Budeme muset Mirokovi tu ránu vypálit."

O chvíli později ležela dívka na rohoži s obvázaným čelem a Amaya zadávala instrukce Toshirovi: „Na tři vytáhneš ten zub. Já ránu proliju krví, tím se zbaví jedu. A pak ji uzavřeme. Ještě, že není při vědomí..."

    Uplynulo pár hodin, když chlapec konečně přišel k sobě. Zalitoval toho okamžitě. I když byla rána na noze ošetřená, bolela neskutečně.

„Onii-chan..." ozvalo se vedle něj.

„Onee-chan..." rozkoukával se a ulevilo se mu, když si uvědomil, kde je.

„Díky... Táta mi řekl, co se stalo."

„Dostali jsme ho!" Najednou mu to všechno konečně došlo. Navíc nechtěl rozebírat to, co udělal.

„Ano, dostali. No a... My teprve dostaneme. Naši otcové sedí před domem a čekají, až se oba probereme, aby nám mohli společně vyčinit za to, že jsme beze slova zmizeli a málem se nechali zabít."

„Společně?" zeptal se překvapeně.

„Společně... Co kdybychom odtud ještě na chvíli vypadli?" zamrkala na něj sestřenice.

„S tou nohou se daleko nedostanu." zapochyboval na oko Miroku.

„Aninebudeš potřebovat." zakřenila se, chytla ho za ruku a přesunuli se pryč. O chvíli později seděli na mořském břehu, kde před tak dlouhou dobou lovil Maiye a matce mušle.

„Myslím, že na výprask je času vždycky dost." culila se do zapadajícího slunce.

„Už zase zmizeli!" vydechl šokovaně Toshiro.

„Myslím, že ty dva musíme rozdělit." zavrčel Katsuro.

Jeho bratr se tomu však jen od srdce zasmál.

                                                                         KONEC PRVNÍ ČÁSTI