Pravá podoba vlčího srdce

Pravá podoba I. část, V. kapitola

   Arisu ležel na rohoži v domě Amayi, Toshira a Maiyi. Rameno měl obvázané, nebyl ale při vědomí. Amaya mu přikládala na čelo, ruce, hrudník i nohy studené obklady. Celý však jen hořel. Miroku seděl kousek od nich zhroucený v koutě a hladil po hlavě a zádech kňučící Akiko. Oči měl plné slz. Zmocňoval se ho čím dál větší strach.

„Jak mu je?" zeptal se Toshiro, který právě vešel dovnitř.

„Rameno bude v pořádku. Starost mi ale dělá ta horečka. Vůbec neklesá, spíš naopak. Ještě se ani neprobral... Bojím se infekce nebo dokonce otravy. Démoni přece netrpí na horečky?" Amaya se otočila na svého muže s patrným zoufalstvím v očích a hlase.

„Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel." vzdychl Toshiro.

„Tohle ti posílá matka. Přišla by sama, ale... Však víš." Strýc se otočil na chlapce v koutě a podal mu nádobu plnou horké kouřící polévky. Před týdnem se mu narodila druhá sestra Ichigo. Matka byla v šestinedělí, a tak by nebyl dobrý nápad, kdyby v té zimě a sněhu šla sama za synem. Chlapec jen kývl na znamení díku, ale vůbec neměl chuť k jídlu.

„Potřebovala bych tu dýku, abych mohla s jistotou vyloučit přítomnost jedu..." uvažovala Amaya nahlas.

„Já pro ni skočím!" vyhrkl hned mladík a div, že nevylil polévku.

„Žádný takový." Toshiro ho chytil jemně, ale pevně za rameno, aby ho donutil si sednout. „Zavařil sis už dost. Vím, že tě o to Maiya požádala, ale neměl jsi ji tam vodit... Zkusím tu zbraň získat já."

„Tobě ji nedají." zapochyboval Miroku.

„Jenže tobě taky ne. Vzal jsi na sebe smrt jednoho z otcovy smečky. To sice bylo odvážné, ale teď za to poneseš následky. Nebudeš se tam vracet, dokud se tvůj otec neobjeví tady a já s ním nepromluvím..."

Strýcův hlas zněl vážně a pevně. S tím se otočil a odešel. Amaya za ním na okamžik vyběhla ven, jak jí jen její požehnaný stav dovoloval. Miroku vzdychl. Akiko se pustila do jeho polévky.

„Jen si dej, nemám hlad..." zabručel.

   Hainu se pustilo ještě hltavěji do jídla až obsah misky stříkal všude kolem. V tu chvíli se ozval z Arisuovy strany slabý sten.

„Ari! Slyšíš mě? Jsem tady s tebou..." Chlapec si klekl vedle nemocného a letmo se dotkl jeho tváře. „Sakra, ty pálíš!"

Vzal mu z hlavy obklad, namočil ho znovu do studené vody, vyždímal a přiložil mu ho na čelo. Vůbec si nevšiml své tety ve dveřích, která s letmým úsměvem zmizela zase venku.

   Ležel v horečkách na kožešině ve svém pokoji u otce. Bylo mu zase jedenáct, byl v jeho sídle poprvé, a ještě víceméně nedobrovolně. Na pár dní tenkrát onemocněl, ale moc si z toho nepamatoval. Celou dobu blouznil v horečkách. Teď se mu to ale zřejmě vracelo zpátky. Vedle něj klečel Arisu a zrovna mu dával studený obklad na čelo. V zelených očích se odrážel strach.

„Okaa-san?" zakňoural slabě malý Miroku.

S démonem to trhlo. „Ne, to jsem já..."

„Ari...?" Dál jeho jméno nedořekl, dostal záchvat kašle.

Do místnosti vešel jeho otec. „Jak mu je?" udeřil hned na Arisua.

„Špatně... Nevím, co mám dělat. Naše mláďata nebývají nemocná..."

Katsuro k němu došel a dal mu pořádný pohlavek. „On je náš."

„Ano, jenže nevíme, jak ho uzdravit a volá svou matku..." démon se zvedl a podíval se svému nadřízenému zpříma do očí.

Ten se zamračil jako noc. Po chvíli zašeptal: „Zajdi pro tu jeptišku." Poté si sám sedl vedle nemocného dítěte. Uběhla nějaká doba, když se ve dveřích objevila Keiko. Hned spěchala za chlapcem a položila mu ruku na čelo a tváře, nahmatala puls a přiložila ucho k hrudníku, aby slyšela, jak dýchá.

„Bude v pořádku, ale je dobře, že jste pro mě poslali..." Hned se dala do vybalování kdejakých lahviček a pytlíčků z brašny. „Budu potřebovat horkou vodu." Arisu zmizel.

„Co se mu stalo?" vyjel na ni Katsuro.

Keiko pokrčila rameny: „Děti bývají nemocné..."

„Je to démon!" Mirokův otec začínal být vážně naštvaný.

„Z půlky. Poloviční démoni můžou onemocnět. Méně často a na kratší dobu, lépe se z toho dostávají, ale můžou." Keiko ani v nejmenším nevypadala, že by se démona bála.

Arisu přiběhl s konvicí horké vody.

„Výborně." Převzala si ji a začala do ní drolit jakési bylinky.

Katsuro se zvedl k odchodu, ode dveří však ještě prohodil, zády k ostatním: „Dejte mi vědět, jak na tom je." A odešel.

Chvíli bylo ticho. Jen Keiko tiše pracovala na přípravě léku a přidala další obklady.

„Jak dlouho tu je?" zeptala se pak.

„Asi čtrnáct dní..." zašeptal Arisu a sledoval starou paní při práci.

„A co... Jeho matka?"

Démon se neměl k odpovědi.

„Pochop, za ta léta se stala skoro mojí dcerou. Chci vědět, jestli je v pořádku!"

Arisu se na ni překvapeně podíval. Na babičku kořenářku měla náhle velmi autoritativní hlas.

„Je v pořádku. Je s Toshirem a ostatními..."

Keiko rozevřela Mirokovo kimono, aby mu položila další obklady na hruď a zůstala na ni vyděšeně zírat. Na prsou, jen kousek od srdce, se červenala sotva zahojená jizva. Už před tím si všimla jizvy na tváři.

„Kami-sama! Co jste mu to udělali? Vždyť je to ještě dítě!" Hlas jí přeskočil.

„To my ne... To on sám..." zašeptal Arisu smutně.

„Tady?"

„Ne."

„To je asi jediné štěstí... On... Nepřišel sám a dobrovolně, že?"

„Částečně..."

Keiko vzdychla: „Měl přijít sám... Jeho otec je pořád tak nedočkavý..." Opatrně mu položila mokré obklady kolem jizvy.

    Chlapec se probral. Hm... Asi si s tebou budu muset promluvit, až to půjde... Položil příteli ruku na čelo, neboť mu přišlo, že ve tváři celý zrudl.

„Sakra, Ari!" Málem se o něj popálil. Kde je teta? Kde je strýc a Maiya? Kde jsou všichni?

Nenapadlo ho nic lepšího než vyběhnout ven a nabrat hrst sněhu. Rychle se vrátil a začal s ním démonovi otírat obličej. Najednou Arisu otevřel oči. Bylo to tak nečekané, že Miroku málem úlekem odskočil.

„Ari!"

Démon se na něj však nepodíval. Hleděl jen nepřítomně do stropu.

„Arisu-kun! Slyšíš mě?"

Tázaný se na něj otočil, ale jako by se díval skrz něj. Mirokovi přeběhl mráz po zádech. Jeho přítel ho chytil za pravé zápěstí. Chlapec vykřikl bolestí.

„Ari! To pálí!"

Démon vyskočil na nohy a táhl bezmocného chlapce za sebou. Držel ho neobyčejně pevně. Miroku se vůbec nemohl vymanit z jeho sevření. Vyběhli ven. Nemocný jen tak, bos a polonahý. Chlapce táhl za sebou.

„Ari! Pusť mě, hrozně to bolí!"

Vyděšená Akiko kolem nich běhala a štěkala, neodvážila se však na Arisua zaútočit. Bylo ale vidět, že je jí velmi proti srsti, že nemůže Miroka ochránit. Démon ho odtáhl kousek za tetin a strýcův dům. Tam ho pustil a popošel ještě o kousek. Celou tu dobu se na chlapce ani nepodíval, ani s ním nepromluvil. Byl jako v tranzu. Miroku se podíval vyděšeně na své zápěstí. Z očí mu řinuly slzy. Měl na něm ošklivou popáleninu ve tvaru démonovy ruky. Rychle tu svou strčil do sněhu, aby si trochu ulevil od bolesti. Pak se podíval na muže před sebou. Začalo se kolem něj objevovat zářivě zelené světlo.

Ichigo = první znak znamená "jeden, jedna" a druhý pak "láska".