Pravá podoba vlčího srdce

Vlčí srdce II. část, I. kapitola

   Uplynulo pět let. Miroku vyrostl, zesílil, jeho tvář ztratila dětské rysy, hlas mu zhrubl. Byl teď o kousek vyšší než Maiya, a přece mu pořád říkala „bratříčku". I Naomi vyrostla. Z miminka byla malá, energická a upovídaná holčička s vlásky až po pás, která, doslova i přeneseně, vzhlížela ke svému staršímu bratrovi. Nijak ji netrápilo, že byli sourozenci nevlastní a napětí mezi bratrem a svým otcem, jak se zdálo, nevnímala.

   Hrobky prarodičů Miroka a Maiyi v Katsurově sídle se během let, kdy tu chlapec pobýval, začínaly pokrývat nejen čerstvě utrženými květy, které nosíval i ze svého druhého domova, ale i pomalovanými oblázky. Pyšně na nich kvetly rostliny, které mladíka někde venku zaujaly, a tak je utrhl, poté si je načrtl uhlem do svých desek a když měl doma čas a klid, vymaloval je i v barvách na nalezené kameny. Jak řekl překvapenému Arisuovi, když na hrobku babičky pokládal první kámen, tyhle květy jen tak neuvadnou a budou kvést za každého počasí po dlouhou dobu.

   Bylzrovna s otcem, Arisuem a několika dalšími démony na výpravě. Dřív chodili bezněj, poslední dva roky ho ale začali brát čím dál častěji s sebou. Katsurozmizel ve tmě, že jde obhlédnout okolí. Ostatní posedávali kolem ohně apostupně se odebírali spát. Nakonec zbyli jen Miroku a Arisu. Mlčky zírali do plamenů, když se zelenovlasý démon náhle tiše zeptal: „Řekneš mu to někdy?"

„Zbláznil ses? Zabil by mě..." Chlapec se podíval nevěřícně na svého společníka.

A nebyl bych jediný, na koho by se zlobil...

„Myslím, že tobě u něj procházejí takový věci... Který by nikdy nikomu jinýmu jen tak neprošly..." na to Arisu. Zlomil větev o koleno a vložil ji do ohně.

„Nebudu to pokoušet." Mladík si významně poklepal na svůj křivý nos. Na tuhle památku na velkou hádku s otcem opravdu jen tak nezapomene.

Jeho přítel pokrčil rameny, víc se k tomu však už nevrátil, i když bylo vidět, že nemá téma za uzavřené. Ještě chvíli spolu seděli v tichu a pak se zvedl i Miroku. Chvatně se rozloučil a natáhl se na zem kousek od ostatních. Arisu zůstal jako první hlídka u ohně. Chlapec ještě chvíli pozoroval hvězdy na nočním nebi a brzy již nevěděl o světě.

   Viděl malou Naomi. Spala ve svém pokoji a vůbec neslyšela, jak se jí do něj právě vplížily dva vysoké tmavé stíny. Ve chvíli, kdy se konečně probrala, byla už svázaná s roubíkem v ústech a stíny ji nesly tmavou nocí. V lese na ně čekala vysoká krásná žena se zrzavými vlasy a škodolibým úšklebkem v jinak pohledné tváři.

„Naomi!"vykřikl a posadil se celý zalitý studeným potem.

„Co se děje?" zeptal se jeho přítel překvapeně.

Tak se lekl, že upustil do ohně klacek i s pozdní večeří – napíchnutou ještěrkou, což byl celkem paradox vzhledem k jeho pravé podobě. (Ano, démoni jedí většinou syrové maso, ale od té doby, co Miroku začal střídavě žít u matky a otce, začal z domova nosit nemalé „svačiny", o které se ochotně s Arisuem dělil. A milý zelenovlasý démon tak začal toužit po něčem víc, alespoň po tom kousku opečeného masa...)

Chlapec se na něj odhodlaně podíval: „Řekni prosím otci, že jsem musel domů. Něco se asi stalo mojí sestře." A s tím se přesunul pryč.

    Vběhl do Naomina pokoje, ale jak předpokládal, byl prázdný. Přikrývky na rohoži rozhozené do všech stran. Vrazil tedy do vedlejší místnosti. Jeho matka se vyděsila a vykřikla, přikrývku si držela až u brady.

„Miroku! Co tu děláš? Co se děje?"

O chvíli později vykoukl z přikrývek i Naoto: „Sakra, kluku, když už se tu objevuješ, jak chceš, nemůžeš alespoň klepat?"

Mladík si své matky, otčíma a situace, do které se nedopatřením dostal, však vůbec nevšímal.

„Naomi, kde je Naomi?!"