Pravá podoba vlčího srdce

Vlčí srdce II. část, V. kapitola

    Démoni rozvázali Reiza a podali mu zbraň. Žádný skvost, ale ostrá byla dost.

„Uděláme to zajímavější." smál se Takeru a otočil se k vězni: „Pokud dokážeš porazit šéfova syna, dáme ti milost." Odpovědí byl jen zlý úšklebek. Miroku polkl.

Tohle bude opravdu na život a na smrt... Tak jsem ještě nebojoval. Ale dělám to pro Naomi! A taky... Pro otce.

„Musíme mu pomoct!" vyjekla vyděšená Maiya.

„To nejde, holčičko. Zvolil si. Teď už je to jenom na něm." zašeptal smutně Toshiro.

„Rin mě vážně zabije..." přidal Naoto zničeně.

Reizo byl dobrý bojovník. Ale i Miroku se toho za těch pár let u otce dost naučil. Byli celkem vyrovnaní jako před lety v lukostřeleckém souboji. Jenže protivník využíval spoustu fint a úskoků. Neopomněl ani nabrat hrst hlíny a hodit ji chlapci do obličeje. V příští chvíli na něj skočil, přičemž Maiya vykřikla: „Miroku, pozor!" Dostal se z toho jen pomocí telekineze, kterou ho od sebe odhodil. Reizo se s námahou zvedl ze země a odplivl si.

„Věděl jsem, že jsi tenkrát podváděl!"

„Jánepodváděl! To ty pořád děláš nějaký úskoky!" křikl na něj Miroku. Všechna ta potlačovaná zlost, kterou v sobě měl, se teď drala ven.

Reizo mě chtěl oběsit... Chtěl zneuctít Maiyu... Zabil děti... Rika má mou sestru!

    Chlapci proběhla hlavou vzpomínka. Byla noc. Spal tvrdě, vůbec neslyšel blížící se bouřku. Najednou se něco dotklo jeho nohy. Vyděšeně se posadil a snažil se rozkoukat ve tmě. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, zda je doma u matky nebo v otcově sídle.

Uslyšel slabý hlásek vedle sebe: „Miroku-nii-san?" Srdce se mu zklidnilo. Byl doma.

„Co se děje?" zeptal se do tmy. Tu najednou prořízl záblesk ostrého světla. Aha. Jde bouřka.

„Bojím se." zašeptala jeho sestra a přitiskla se k němu. „Můžu tu s tebou zůstat?"

Ozval se hrom. Bouře byla blízko. Uslyšel agresivní kapky dopadající na střechu jejich domu.

„Proč jsi nešla k rodičům?" zeptal se, ale objal ji kolem ramen.

„Nejsou doma..."

PitomejNaoto. Když jsem doma, berou si své záležitosti ven... Když jsem byl malej já,byla tu pro mě máma vždycky, když jsem to potřeboval. Ve dne i v noci.

„Myslíš, že zmoknou?" zeptala se ospale.

„Brzy budou doma... Zatím spi."

Lehla si vedle něj. „Proč šli ven?"

Ticho... Co jí mám jako říct? „Asi... Dívat se na hvězdy."

„Ráda se dívám na hvězdy..."

„Jo. Já taky... Už spi." Dneska bys těžko nějaký hvězdy viděla... Usnula.

O chvíli později uslyšel kroky v hlavní místnosti. Tiše opustil svůj pokoj. Otevřel a zavřel za sebou. Matka s Naotem se museli právě před chvílí vrátit, celí zmáčení hledali suché oblečení.

„Miroku!" vyjekla Rin.

„Kdybyste NÁHODOU hledali Naomi, tak je u mě. Bála se bouřky, tak šla za vámi. Nikoho nenašla, tak přišla za mnou. Dobrou noc." pravil co nejdospělejším hlasem, otočil se a zmizel v pokoji.

Slyšel ještě otčímovo uchechtnutí: „Právě nás sjel patnáctiletej kluk..."

„Je mu už šestnáct..." vzdychla jeho matka. „Říkala jsem ti, že nemáme nikam chodit..."

„Skvělý, tak teď se cítím jako dvojnásobně špatnej rodič..."

„Aspoň v tom nejsem sama..."

Pitomej Naoto. Naomi mě potřebuje. Naoto je na nic a ještě rozptyluje mámu...

Lehl si na rohož vedle sestry. Pitomej, pitomej, pitomej Naoto! Naomi mě potřebuje...

Nemůžu se nechat zabít a musím ji dostat ven! Naomi mě potřebuje!

    Miroku se opravdu naštval: „Už to konečně pochop! Jsem prostě lepší než ty!"

A s tím prorazil překvapenému Reizovi jeho kryt a zabodl mu katanu až po jílec do břicha. Vyděšeně sledoval, jak zbraň v nepříteli mizí. Bylo to jako zapíchnout hůlku do tofu... Viděl, jak z něho vytéká krev. Jejich oči se setkaly. Umírajícímu vytryskla krev z úst.

„Takoví jako ty nemají právo žít!" zachroptěl.

Miroku vytáhl katanu a Reizo se mu složil k nohám.

   Nastalo ticho. A pak všeobecný halas. Chlapec však stále stál, ve svěšené ruce vražednou zbraň, ze které odkapávala krev a díval se, jak nepřítele ležícího na zemi opouští život.

„Jsi v pořádku?" ozvala se vedle něj jeho sestřenice. Vůbec si nevšiml, že se k němu prodrala.

„Asi...Asi ano." zašeptal. Objala ho jako už dlouho ne. Když ho pustila, ucítil narameni strýcovu ruku a Naoto mu rozcuchal vlasy. Ani neměl sílu mu uhnout jako obvykle.

„Dobrá práce, štěně." ocenil to Takeru.

„Půjdeme teď zachránit velitele?" zeptal se roztřesený vítěz prosebně.

Démon se zasmál hrdelním smíchem a pak přikývl: „Jdeme. Teď už je to záležitost dvou členů téhle smečky."

„Aspoň máme dost démonů na zteč..." vzdychla Maiya.

„Ne. Provedeme původní plán." zakroutil hlavou Miroku.

„Cože?" vyjekli všichni jeho průvodci.

„Majípravdu. Nemůžeme je nechat cedit krev pro naši věc. Ne pokud je jiná možnost.Půjdu dovnitř, naruším poslední kruh. Pak se tam všichni přesunou. Je nás dostna to, abychom s Rikou skoncovali. Ne jí jen unikli a báli se, kdy si zaspřijde pro Naomi, mámu nebo tetu. Démoni se mstí, takhle to u nich... u nás...chodí. No a... Když taky selžu, pořád můžete ztéct hradby."

(O)nii-san = starší bratr.