Power of Friendship (Cz; Harry Potter) √

Kapitola 2.

Choulila se v rohu její malé cely a dívala se na měsíc skre mříže v kamenné zdi. Byla jí zima. Z trička zbylo pouze pár cárů, stejně tak i z kalhot. Svetr jí zmizel, spolu s ním i hůlka. Vlasy byli slepené krví a její tělo postupně vypovídalo službu. Na bolest si už zvikla ale na ten pocit beznaděje a stesku po přátel ne. A ani si na to nezvykne. Ne, dokud bude žít. A jak to tak vypadalo, už to moc dlouho nebude. Snažila se být silná. A byla silná. Změnila se, byla někým jiným, to ano. Ale pokud se odsud dostane, stěží si zvykne. A i když pochybovala, že ještě někdy pocítí svěží vzduch, viděla ho. Severuse Snapea, jejího profesora. A špeha, samozřejmě. Na chvíli mu nahlédla nevědomky do mysli. Za to jí nikdo do mysli nenahlédl, překvapivě. Nitrobranu ani nitrozpyt neovládala.

Ucítila průvan a zaslechla kroky. Za ty týdny se jí zlepšil sluch i zrak. Ten jí bohužel čas od času zradil a ona na pár minut viděla tmu i ve dne. Teď to ale bylo naopak a ona poznala, že k ní někdo jde. Stáhla se do nejtmavšího koutu a čekala. Čekala už celkem dlouho. Pomalu to vzdávala a chystala si sednout, ale k její cele přece jenom někdo přišel. Draco Malfoy.

,,Co tady chceš?" zeptala se ho nebezpečně chraplavým hlasem. Lekl se. Opravdu se lekl! Nemohla tomu uvěřit a tak dokulhala na světlo a zle se na něj usmála. ,,Ty se bojíš? Ty?" odfrkla si a posadila se. ,,Chci ti nějak pomoct. Dokázal jsem se sem dostat až dnes, jsem tu sám. Přinesl jsem ti nějaké jídlo a pití." ukázal na tác a dal jí krajíc chleba s jablkem a teplým čajem. Položil to na zem a ustoupil, s rukami nad hlavou. ,,Je v tom jed." řekla okamžitě. ,,Ne, není. A jestli chceš, sám si kousnu a napiju se." usmál se na ní a sedl si na zem. Po chvíli váhání se k tácu dostala a opatrně si ukousla. Jejím tělem se rozlehl pocit, jaký už snad celou věčnost ne. Zapomněla na to, že v jídle může být jed a dobrovolně vypila i čaj.

,,Střídají se tu stráže." poznamenal Draco. ,,Všimla jsem si." ušklíbla se a ukousla si jablka. ,,Stráž, která mě s radostí mučí a uráží." pokračovala. ,,Mrzí mě to, Bello. Nevěděl jsem, kde přesně jsi. Máš celu, kterou nechali dobře hlídat kouzli." vysvětlil. ,,Nemusíš mi tu zmenšovat naději na záchranu tím, jak budeš vyprávět o tom, že je těžké se ke mně dostat, idiote!" obořila se na něj a Draco ztuhl. Ne, takovou jí neznal. Napřed to byla Bella která se nikdy do nikoho nenavážela a poté to byla Bella, která se všeho bála. Teď se budou všichni bát jí. ,,To nebyl můj záměr, o tom tě můžu ujistit. Chci pouze, abys věděla, kde jsi a jsi a jak tom jsi." řekl a ona upustila ohryzek. Poznal, že měl radši mlčet. ,,Jestli chceš mít tyhle kecy, sbal se a vypadni." vzala si chleba, dopila čaj a odsunula k němu tác, který nechal kouzlem zmizet.

,,Kde je má hůlka?" zeptala se a on zaslechl tu bolest. ,,Mají jí u sebe stráže. Teď bude nejspíš u Pána zla. Podle mě jim jí dává, aby jí mohli případně zlomit." řekl jako by nic a pozdě si všiml toho, jak nebezpečně přimhouřila oči. ,,Promiň." dodal rychle a povzdechl si. ,,Stejně blbej jako jindy." odfrkla si a on se ušklíbl. ,,Zníš jako někdo ze Zmijozelu." konstatoval. ,,Čím to asi bude." zamumlala nepříjemně a na jeho tázavý pohled se zamračila. Raději tím pohledem uhnul. Po očku viděl, jak dojedla chleba a stáhla se do ústraní.

,,Hele, Bello, chci tě odsud dostat, ale nevím jak. Nevím, jak ti pomoct. Já ani nemůžu. Podívej se na mě." řekl zoufale. ,,Ne, děkuju." odsekla. ,,Díky těmhle sentimentálních řečí je mi ještě hůř, díky." poznamenala. Draco si pomyslel něco o tom, že až jí dostanou ven, budou to mít těžký oni i ona. Hlavně její okolí. I když kdo ví, třeba se takhle chová a bude chovat jenom k němu a dalším, kterým nevěří. Ani se jí nediví. Zradil jí. Málem jí zabil svou zbabělostí. Každý den se za to proklýnal, ale teď už to nemohl změnit. A i kdyby mohl, ona by mu to teď nedovolila.

,,Co tu vůbec děláš? Chodit kolem horké kaše není nejvhodnější, ne teď a ne tady tak si na nic nehraj a hni s sebou, než někdo přijde." vytrhla ho z přemýšlení. ,,Chci ti nějak pomoc. Dostat ven tě nemůžu a myslel jsem, že něco k jídlu a pití ti přijde vhod. Bohužel mi můj otec kontroluje hůlku a její poslední kouzla. Kdybych tě teď uzdravil pomocí kouzel, poznali by to na tobě i na mé hůlce. Mě by vydědili a tebe zabili." vysvětlil. Jak se zdálo, Bella nad tím hodně přemýšlí. ,,Zabijou mě tak jako tak. Dnes jsi mi akorát potvrdil to, že mě hlídají jako oko v hlavě. Pochybuji, že mě dokáží zachránit, ale i tak díky. Čekala bych od tebe spíš, že po mě hodíš kámen abys to za ně dokončil. Ale ty ne. Místo toho tu sedíš jak trubka a divně na mě čumíš." ostrost jejího hlasu ho probrala a on s sebou trhl. ,,Promiň." zamumlal a Bella se ušklíbla. ,,Hrdino." odfrkla si. ,,Stejně nevím, proč tak riskuješ." přemýšlela nahlas a tázavě se na něj podívala. ,,Myslel jsem, že to víš." povytáhl obočí a vstal. ,,Pokud budu moct, přijdu. Hodně štěstí, Bello." usmál se na ní a vydal se směrem pryč. ,,Děkuju." řekla ještě a Draco se na chvíli zarazil. Usmál se a zmizel. Tak přece jenom v ní bylo stále ještě něco bylo z té staré Belly