Power of Friendship (Cz; Harry Potter) √

Kapitola 3.

Její křik se rozléhal celým sídlem. Slzy jí tekly proudem a množství krve pod ní se zvětšovalo. Bylo jí jasné, že tento týden nepřežije. Chtějí se jí zbavit. Žádné informace jim neposkytla. Těch posledních pár dní si jí ale užijí. A ukončí to Pán zla. Tento pátek, za tři dny. Vždy měli schůze v pátek, jak již stihla poznat. Stále jí sice vrtalo hlavou, proč unesli právě ji, ale také byla ráda, že nic nezjistili. Od smrti jí dělil pouze krůček. Její poslední dny si vychutnají jeho nejvěrnější a poslední chvíle si vychutná Pán zla.

,,Doufám, že máš dost." uslyšela nepříjemný hlas Bellatrix Lestrangeové. Ta ji měla na starost dnes. A jak již zjistila, ona byla nejpodlejší. Byla zlá a krutá. Vyžívala se v bolesti ostatních a Bella se od ní nikdy nedokázala ani odplazit. Vždy jí mučila na pokraj sil, ale dnes si dala opravdu záležet. Byla tu již několik hodin. Několik hodin bolesti. ,,Ale! Ani nemluvíš! Pro dnešek by to mohlo stačit." usmála se na ní a chvíli si jí prohlížela.,,Luciusi!" zavolala na otce Draca Malfoye a ten přišel. Měl z Bellatrix respekt. Stejně jako většina lidí, co jí znako. Téměř všichni. ,,Dej jí do cely." přikázala když k ní muž přišel a okamžitě odešla. Ani se neohlíže a už byka pryč.

S těžkým výdechem se Bella zhluboka nadechla a zavřela oči, připravena na další hrubé zacházení. Lucius Malfoy jí vzal ale překvapivě něžně a nesl jí rychle do její cely. Snad aby si jich nikdo nevšiml. Musela uznat, že ač byla za toto zacházení opravdu ráda, byla přesvědčena že je v tom nějaká křivárna. Její přesvědčení ještě zesílilo, když jí mírně položil na kamennou zem a vyměnil jí vodu.

,,Proč se najednou tak chováte? Stejnak mne zabijou." řekla tiše a v jejím hlase zazněla hluboká bolest. ,,Vím, co k tobě můj syn cítí. A vidím, jak ho to trápí. Pořád je to můj syn a já mu nehodlám způsobovat větší bolest." vysvětlil zcela lhostejně a ona se ušklíbla. ,,Jistě. Stejně ale zemřu. V pátek nebo dřív." řekla vysíleně a zavřela oči. Bolest byla tak silná, že ji zcela ochromila a ona už téměř nic necítila. Byla to ironie. Slyšela, jak si Luciua Malfoy povzdechl a odemkl její celu. Opatrně otevřela oči. Bral si misku s vodou a klekl si k ní. ,,Jestli tohle někomu řekneš, zabiju tě sám." řekl a nadzvedl jí hlavu. Sykla bolestí ale nic nenamítala. Naopak mu byla vděčná, když jí přiložil misku k rtům a ona se mohla napít. Poté jí položil a misku položil vedle ní. ,,Děkuji." vydechla vděčně. Nic jí na to neřekl a i když už byla zamklá, věděla, že je stále u její cely. ,,A jen tak mimochodem: Myslím, že v pátek už budeš v bezpečí." dodal a ona se na něj zmateně podívala. ,,Proč tu vůbec jsem?" zeptala se ho a přešla minulé oznámení. Zdálo se, že uvažuje nad tím, co jí řekne. ,,To ví pouze Pán zla." řekl nakonec a už skutečně odešel. Opět zavřela oči.

Snažila se usnout, aby zaspala tu nesnesitelnou bolest, ale bylo to marné. Byla to bolest tak silná, že nemohla pořádně ani dýchat. Přísahala by, že takovou bolest nikdy v životě necítila. Ne, ta šílená smrtijedka Bellatrix Lestrangeová jí rozhodně nešetřila. Využila akorát toho, že to s ní brzy skončí a tak si to chtěla pořádně vychutnat. Ne, nechápala ji. Tohle nemohl pochopit člověk, který nebyl jako oni. Nedokázala však s jistotou říct normální člověk. Bylo to divné, to ano, ale i oni byli lidé. Ovšem pochopit to nedokázal nikdo kdo nepatřil ke smrtijedům. Oni se tím bavili. Byla to jejich zábava. Místo toho aby si v pátek večer sedli s knížkou do křesla a užívali si to ticho na čtení, šli na schůzy kde je jejich pán chvíli mučil, bavili se a dohadovali se koho napadnou a poté někoho mučili. Páteční stereotyp každého smrtijeda. Kromě jedné výjimky - Severuse Snapea. Byl to špeh. Poznala to. Věděla, že se jí pokusí vysvobodit, ale jak by se jim to povedlo? Bylo to marné.

Půlka prázdnin za nimi a ona se nedožije ani šestého ročníku. Hořce se tomu zasmála a hned poté prudce rozkašlala. Přes všechnu bolest se posadila a se slzami v očích se napila. Bylo to mnohem bolestivější a namáhavější než ležet na zádech, kde měla šrámy od biče který na ní její dnešní mučitelka použila. A ne jen jednou.

Odplazila se ke stěně a tam si lehla. S těžkým výdechem se podívala na dorůstající měsíc a jasné hvězdy. Mohla být i půlnoc, ona to nezjistí. Ani hůlku neměla, jak si to ne příliš nadšeně uvědomila. Ale vlastně už si na to stěžovat nemohla. Říkala si to tak často, že už jí to z míry nevyvedlo.

Ležela takhke ještě dlouho, už byla v zaslouženém polospánku, když její polonahé tělo přikryla náhlá zima. Průvan. A to znamenalo jediné - někdo přišel. Opravdu už nechtěla pocítit další bolest a tak se s námahou zvedla a dostala se do rohu, kam se přimáčkla a vyčkávala.

Nejprve děsivý stín a poté černá silueta. Bezpochyby to byl muž. Větší jak ona a mnohem silnější než ona. Měl na sobě plášť, kvůli kapuci na hlavě mu neviděla do tváře. Viděla pouze tenké rty, jak mu ten kousek obličeje osvěcoval svit dorůstajícího měsíce. Sotva stála na nohou ale strach jí ovládl. Muž měl totiž hůlku a tou si bez problémů otevřel.

,,Kdo jste?" vyhrkla chraplavým hlasem. Když se k ní muž přiblížil, ještě víc se natiskla ke zdi a začala si ho prohlížet pohledem zvířete štvaného do kouta. ,,Uklidněte se." poručil jí sametový hlas a ona překvapeně vydechla. ,,Pane profesore?" vydechla a usmála se. Profesor Snape si sundal kapuci a přikývl. Prohlédl si jí a ona byla přesvědčena, že zahlédla soucit a lítost. Pouze na malý okamžik, poté jí pohlédl do očí a onen cit byl ten tam. ,,Musíme s sebou hnout. Profesor Brumbál zařídil, abych se mohl přemístit, ale dlouho to nevydrží." vysvětlil a natáhl k ní ruce. Nedůvěřivě se na něj podívala a on o krok ustoupil, aby jí dal více prostoru. Proto nakonec přikývla a vydala se k němu. Hned po prvním kroku jí nohy zradili a její profesor jí chytil. Okamžitě se s ní přemístil. Byla však velmi slabá na to, aby přemístění zvládla a tak se hned ponořila do tmy.