Power of Friendship (Cz; Harry Potter) √

Kapitola 7.

Byla u svého profesora téměř týden a už se začínala opravdu nudit. Každý den ho alespoň dvakrát naštvala a Severus ztrácel trpělivost. Proto byla již celé dny zticha a utápěla se v knížkách. Byli zajímavé ale tím, jak byla zticha Severuse děsila a jí chyběla společnost. Chyběla jí zábava, někdo, s kým by si mohla popovídat. Knížky jí nestačili. K čemu jí bylo zajímavé čtení, když musela jenom ležet, pít lektvary a neměla si o tom s kým vyměnit názory. Profesor Snape pracoval na nových lektvarech a ostatní profesoři měli své práce až nad hlavu. A její přátelé nejspíš také, poněvadž jí ani jednou nenapsali.

Odhodila knihu kterou četla již po druhé a frustrovaně vydechla. Snape jí půjčil velmi málo knih a jeho argument byl takový, že je psychicky nestálá a nehodlá Brumbálovi vysvětlovat to, že se mu tu psychicky zhroutila. Pohlédla na knihovnu a všimla si nepatrné mezery mezi stěnou a strany knihovny. Dopila zbytek posledního lektvaru a opatrně se zvedla. Když měla jistotu, že Snape nepřijde, vydala se ke knihovně a pomalu zašátrala v mezeře. Zavřela oči a radši ani nemyslela na množství pavučin a kdo ví čeho dalšího co se tam muselo ukrývat. Hned po chvíli však skutečně nahmatala žebřík a opatrně ho vytáhla. Ušklíbla se nad pavučinami a přiložila ho ke knihovně. Když měla jistotu, že s ní nespadne tak začala pomalu lézt nahoru a postupně si četla knihy. Už si jich pár vyhlédla ale čekala na knihy, které byli úplně nahoře. Tam si mohla teprve něco vybrat. Bylo tam stousta knih o Černé i bílé magii, historii, přeměňování, čarodějích a důležitých spisech. Nejvíce jí zaujala ta o vzácných tvorech a bylinách. Sáhla po ní a v tu chvíli se pod ní ozval hlas.

,,Doufám, že jste nezapomněla na má pravidla, že ne?" syčel profesor nebezpečně. Byl naštvaný. Zuřil. Troufla by si říct, že je vzteky rudý, ale lekla se tak moc, že nadskočila a žebřík sklouzl. Teď se držela poličky, visela nejméně tři metry ve vzduchu a tak se na profesora nedívala. Věděla, že se krotí a teď počítá jistě po šesté do deseti, ale v duchu ho prosila aby už zakročil, poněvadž jí ruce i žebra nepříjemně bolela a docházeli jí síly.

,,Fajn," řekl tiše a nebezpečně ,,dám vám tam žebřík, vy vezmete knihu kterou jste si chtěla vzít a slezete dolů." nebyla to otázka, ale i tak přikývla a cítila, jak jí dal pod nohy žebřík. Stoupla si na něj, vzala knihu a ohlédla se. Ten žebřík držel a i když měl ještě jemně rudé tváře, měl v ruce hůlku a sledoval každy její pohyb. Lezla pomalu dolů a když byla na pevné zemi, ustoupila od profesora o krok. Otočil se k ní čelem a vzal si knihu. ,,Můžete mi laskavě vysvětlit, slečno, co jste tam dělala?" zeptal se jí klidně. ,,Hledala knížku. Je tu nuda!" řekla a vydala se s protočením očí do postele. Její profesor spával každou noc na gauči, který kouzly pozměnil, ale i tak se začínala cítit špatně. Ten však teď na spaní na gauči nemyslel a díval se zamračeně na knihu. Jako vždy její drzou poznámku ignoroval. ,,Mohla jste říct rovnou, že chcete nějakou takovou knihu a nemusela jste lézt nahoru, ještě k tomu když je vaše šikovnost na takové úrovni." poznamenal a ona se zamračila. Bez řečí jí podal knihu a ostatní uklidil.

Překvapeně a trochu nedůvěřivě se na něj začala dívat když se pohodlně usadil na křeslo jenž si přivolal vedle k posteli. ,,Proč tahle kniha?" zeptal se když jí pozoroval jak zvědavě a s úsměvem zkoumá knihu. Odpovědí mu bylo pokrčení rameny a její přímý pohled. ,,Ta zvířata jsou úžasná, nemyslíte? A navíc v této knize je plno zvířat, o kterých jsem ještě nečetla." řekla nakonec. ,,Matně si vzpomínám, že jste v pátém ročníku říkala, že se chcete buď stát profesorkou, léčitelkou nebo mít na starost nějaká zvířata. Víte už jaká?" zeptal se jí zvědavě. ,,Nevím, všechna jsou úžasná." řekla a uvolnila se. Když se vedle její postele objevili lektvary, chystala se je vypít, ale profesor z každého nechal čtvrtku zmizet. ,,Snížíme dávkování. Ještě by jste se stala závislou." poznamenal a ona je vypila. ,,O to nestojím. Proto jsem minulý rok přestala brát prášky proti bolesti ještě před tím, co mi to nařídila madam Pomfreyová." odpověděla klidně. ,,Ano, pan ředitel se o tom zmiňoval." přikývl. ,,Jemu nic neunikne." zabručela. Severus byl její reakcí pobaven. Takhle reagoval asi každý, který se dozvěděl o tom, že ředitel věděl i o tom, co tajil. I on sám takhle často reagoval. ,,Ne, to neunikne." řekl tiše a zvedl se. ,,V té knize je pár nepěkných zvířat, když tak je přeskočte a nezapomeňte se případně zmínit, že jsem vás varoval. A příště nikam nelezte." varoval jí.

,,Pane profesora?" zavolala na něj když otvíral dveře a počkala, dokud se na ní neotočil. ,,Děkuju." řekla mile. Chvíli se zdálo, že profesor nevěděl co říct, ale nakonec pouze kývl a odešel. Nebyl zvyklí na to, že mu někdo děkuje. Co se týče Belly, bylo jí dobře. Uvelebila se na posteli a začetla se do knihy. Nezapomněla si dělat poznámky a zapsala si i to, že bude někdy zase profesora poprosil o další knihy. Takové se v knihovně nenacházeli a v knihkupectví by jí je beztak neprodali.