Power of Friendship (Cz; Harry Potter) √

Kapitola 38.

Když se vrátil Harry i s Ronem, vypadali oba dva nadšeně a dívky které si povídali u krbu to opravdu překvapilo. Ještě když tu byli všichni společně u nich panovala melancholická nálada a náhle k nim přišli, usměvavý s ruměnci na tvářích.

,,Co se stalo?" zeptala se jako první Bella. ,,Přišli jsme na to, jak z Křiklana dostat tu vzpomínku." zašeptal Harry a oni, ač byli v místnosti sami, se k sobě naklonili. ,,Vypiju tekuté štěstí." zašeptal. ,,To je ono! Že nás to nenapadlo dřív." řekla vítězoslavně Hermiona. ,,Já si myslel, že jsi mi jí nalil ten první zápas, jak to bylo ve skutečnosti?" zeptal se Ron když Harry vytáhl plnou ampulku z náprsní kapsy. ,,Matoucí kouzlo." řekla prostě Bella a usmála se. ,,Byl si to ty, ne lektvar." dodala když tomu nemohl uvěřit  nakonec se spokojeně usmál.

,,Tak a do dna." zamumlal Harry a oni sledovali, jak vypil lektvar. ,,Jak se cítíš?" zeptala se ho Bella. ,,Báječně, naprosto úžasně." vstal a oni ho následovali. ,,Pamatuj, že Křiklan večeří brzy, jde se projít a vrátí se do kabinetu." řekla Hermiona a Harry přikývl. ,,Jdu k Hagridovi." vyhrkl a prošel kolem nich směrem ke dveřím. ,,Ne!" zastavila ho Bella a doběhli ho. ,,Musíš k Křiklanovi." řekla. ,,Já vím ale mám pocit, že musím nutně k Hagridovi, rozumíte?" vyhrkl. ,,Ne." řekl všichni tři. ,,Věřte mi, já vím co dělám. Nebo Felix to ví." řekl vesele a šel dál. ,,Čau!" pozdravil jejich spolužáka kterého to překvapilo stejně jako je.

,,Myslím, že není jediný kdo se potřebuje projít. Ty a Harry by jste neměli mít žádné lektvary, jste potom jak pod vlivem." otočila se k Ronovi a ten zčervenal. ,,Klidně bych si dal ještě nějaký kdyby se mě Křiklan přestal štítit." zamumlal. ,,Neštítí se tě, má výčitky, to je rozdíl." řekla Bella a oblékla si mikinu. ,,Mohl si kvůli jeho neopatrnosti zemřít." přitakala Hermiona. ,,Neopatrnosti? On za to nemohl." nechápal Ron. ,,Měl to zkontrolovat. Po tom, co se tenhle rok už stalo." vysvětlila Hermiona trpělivě a podívala se na svou kamarádku. Ta byla tentokrát na Ronově straně. ,,Málo kdo kontroluje věci zabalené jako dárek pro někoho, ještě když to od někoho dostal a nevěděl co to je." řekla klidně a usmála se na ně. ,,Dojdu si pro Esmeho." řekla a zmizela v pokoji. Pohled jí padl na knihu kterou dostala od profesora Snapea. Po nocích si kousky četla a musela říct, že ač je to čtení složité a leckdy těžké na pochopení, je to i velmi zajímavé.

,,Tak pojď, chlapče." zašeptala a pustila sovu, která vyletěla oknem. Ona se vydala přes společenskou místnost ven a hlavní bránou prošla na pozemky. Obloha byla zamračená a nad hory poletovali mlžné opary. Byl to dechberoucí pohled. Tajemný a studený, ale také neobyčejné krásný. Vlasy jí vlály kolem hlavy a Esme létal kolem ní, jako vždy jí byl připraven bránit. Záměrně nešla k Hagridově hájence kde byl teď nejspíš Harry ale vzala to tou nejdelší cestou jakou znala k jezeru a tam se posadila na studenou, vlhkou zem. I voda byla neklidná. Vypadalo to, jako by se mělo něco stát. 

A možná že i stane., napadlo jí. Všechny ty nevydřené ptoky nebyli náhodou, to už věděla, ale věta od jejího profesora že se blíží válka jí v tuhle chvíli opravdu znepokojila. Víc, než když jí slyšela na vlastní uši. Vlastně bylo hodně věcí, co jí děsilo. A plno lidí si myslelo, že se ničeho nebojí. Že je to ta ,,stará Bella", jenom o něco dospělejší. Ano, byla dospělejší, ale nebyla to stará či nová Bella. Byla to stále ona. Ať se změnila jakkoli, byla to stále ona a už se jí nelíbilo, když o ní někdo mluvil jako o staré nebo nové Belle. Nahlas ale nic neřekla. Nikdy, ani předtím  a rozhodně ani teď.

,,Bello?" ozvalo se za ní a ona se otočila, aniž by vstala. ,,Draco." vydechla překvapeně, ani si nevšimla že ho oslovila jménem. Jemu to ale neuniklo, ale pousmál se a posadil se vedle ní. Potěšilo ho, když si neodsedla ale podívala se po pár vteřinách před sebe a klidným pohledem se dívala na tmavou hladinu jezera.

,,Měl by si ještě ležet, nemýlím-li se." řekla aniž by se na něj podívala. ,,Měl, ale k čemu mi to je? Stačí pár kouzel a není třeba na ošetřovnu ani chodit." pokrčil rameny. Bella přikývla ale nedokázala nic říct. Na prsa jí padla tíha a on viděl, že ač vypadá klidně, něco jí brání mluvit s ním.

,,Jestli se chceš na něco zeptat," ,,Ptát by si se měl spíše ty." přerušila ho a podívala se na něj. ,,To ty jsi málem vykrvácel." vysvětlila. ,,Nechci se na nic ptát." zakroutil odmítavě hlavou. ,,Pak se nebudu ptát ani já." slyšel jí zašeptat a chvíli vstřebával to, jak to řekla. Dle jejího klidného a nenuceného tónu se domníval toho, že to řekla tak, jak jí to právě napadlo a ne proto, aby jí na otázky pobídl.

,,Neutíkáš?" ušklíbl se a ona ho napodobila. ,,Vzhledem k tomu, co se stalo by si měl utíkat ty, nemyslíš?" vrátila mu to a on se zamyslel. ,,Ne. Vzhledem k tomu bychom se měli jeden druhému vyhýbat a ne tu spolu sedět a povídat si, jako bychom byli přátelé." odpověděl. ,,Pravda, od přátel máme daleko." přitakala a opřela se o ruce. ,,To bych neřekl." zamračil se zamyšleně. ,,Někdy je pár slov víc než hodinové rozhovory." s tím se zvedl a nechal jí samotnou. Tak nečekaně jako přišel i odešel a jí to nijak nevadilo. Poslední věta jí ale stále zněla v uších.