O Růžové Karkulce [MoonaTTem]

Opatruj se

„Prepáčte, ale čo prosím?”  zeptal se Samo nevěřícně. Přísahal by, že se mu na moment zastavilo srdce.

Karkulčina maminka jen pokrčila rameny. Všechno mu už vlastně řekla, a pro ní nemělo žádnou cenu to dále rozebírat.
„No,” vydala ze sebe nakonec, „Možná už bys měl jít. Opatruj se, a kdybys něco potřeboval.. prostě se opatruj.”

Samo stál jako nějaká socha tvářící se jako smrtka.
„Hej, jasne. Dovi- sbohom radšej,” zamumlal a pomalým plouživým krokem se vydal domů. Bylo to stále ještě domů? Sotva si všechny své věci nastěhoval ke Karkulce, a začal jejímu domu říkat domov, a teď aby to zase celé vzal zpátky a vrátil se do hájovny. Nemusel, mohl Karkulce zavolat, třeba ji seřvat, co to má znamenat, nebo ji nechat všechno vysvětlit, ale Samo to neudělal. Začal si rychlostí světla balit své věci sotva „domů" došel. Ledabyle je házel do krabic, ani pomalu nevěděl co tam hází, ale šlo mu to od ruky. Div něco nerozbil jak s tím flákal. V hlavě se mu míchalo snad tisíc pocitů, včetně hlubokého smutku,  ale vztek všechny převahoval. Připadal si tak strašně zrazeně, a pokaždé co na konverzaci s Karkulčinými rodiči pomyslel, měl chuť něco prohodit oknem, a nezáleželo by na tom co to je.

Když se mu skoro v rekordním čase podařilo všechny věci sesbírat, naházel je do auta, a rozjel se do hájovny. Musel jet na dvakrát, i když se moc snažil krabice do auta naskládat všechny, nedařilo se mu to.

„To mám za to že som začal veriť ľuďom,” zavrčel když hodil klíče od domu do schránky. Ještě se naposledy otočil a pádil domů. Teď se jen potřeboval pořádně distancovat od všeho, zamknout dveře, zatmavit okna a čumět do blba uprostřed obýváku
„Toto som si nezaslúžil,” řekl potichu a po zdlouhavém boji nechal smutek převzít kontrolu.

∆∆∆∆

„Tohle není fér,” zvolal Dominik rozhořčeně.

„Co zase?” zeptala se ho Karkulka otráveně. Pořád má s něčím nějaký problém.

„Vitaa mi sebral poslední kus pizzy. Jsem si jí šetřil, a on mi to sežere.”

„Chtěl bych mít tvoje problémy,” zavrtěl hlavou Vetus a vydal se směrem k výstavišti, kde měl být jejich cíl.

„Neasi,” pritakal Vitaa s plnou pusou. Dominik ho jen sjel pohledem a vydal se za Vetusem.

Karkulka si šla svým vlastním tempem a prohlížela si kameny na cestě. Upřímně moc zajímavé nebyly, ale ona neměla co dělat. Skončilo to tehdy, když jí začal vibrovat mobil v kapse.
„Čau mami,” pozdravila hlasitě Karkulka volajícího na druhé straně. Všichni kluci se rázem otočili a za Karkulkou se rozeběhli. Viděli v tom příležitost si z Karkulčiny mamky vystřelit.
„Ah, shit,” zaklela Karkulka a začala sprintovat pryč. Cestou se snažila dál se svojí matkou komunikovat.
„Co potřebuješ? Ale, toho nevšímej, my jsme venku. Cože? Jako teď? Jo tak, no tak dobře, budu se těšit, zatím se měj.” Po ukončení hovoru se zastavila a vrátila telefon zpátky do kapsy. Pořádně se vydýchala a vrátila se za ostatními.

„Co ti chtěla?” vybafl na Karkulku hned Dominik.

„Nevím, mám se doma stavit až tu skončíme,” pokrčila Karkulka rameny.

„A můžem jít s tebou? S vašima je vždycky kopec srandy.”

„Ne, Dejzre, po tom co si minule provedl už tě za nima asi nikdy nevezmu.”

„Hele a dostanem se na ten fesťák vůbec někdy?” zeptal se Vitaa otráveně.

„Bežte napřed, ještě zavolám Samovi.”

„Boa jeho,” protočil panenkami Dominik načež dostal kopanec od Vity.
„Vždyť jo,” zavrčel a konečně se vydali k cíli.

∆∆∆∆

:d