O Růžové Karkulce [MoonaTTem]

Bermudský trojúhelník

A tak se Karkulka vydala směrem, kde by se pravděpodobně mělo nacházet světélko, které Rosie objevila. Když nad tím popřemýšlela, uvědomila si že to je jako v Jeníčkovi a Mařence. Až na ten ledovec. A fakt že je Karkulka, ne žádná Mařenka. Už pak jen doufala, až světýlko najde, a jestli vůbec, že ji nakonci neklepne ježibaba a nezavře do chlívku. Pochybovala že by ji někdo zachránil kůži i podruhé. Když ji Morry tenkrát zavřel do sklepa, přiřítil se jako blesk z čistého nebe Samo. Ale tady v té ledové pustině? Tady by se žádný myslivec, princ nebo Bůh ví kdo ještě hledal asi obtížně.

Samo tě už nezachrání, našeptával jí její drzý vnitřní hlas.
Karkulka se zastavila, sundala kapuci a nechala vítr, aby jí čechral vlasy. Vítr... spíš hurikán, málem ji odfoukl, ale setrvačně vydržela stát. Vzpomněla si jak ho ještě před několika hodinami viděla v baru jak se vzteká. Jak roztomile vždycky vypadal při tom když se vztekal. Dokud tedy nezačaly létat věci. Teď už to definitivně prohlásila za halucinaci.
Co by tady přece dělal? ......a co tu vůbec dělám já?
Nojono, Samo je v Česku, určitě už se přes tebe přenesl, zapomněl a kdyby tě teď tady viděl, jak si tu na nějakým připitomělým ledovci dokazuješ úplný nic kvůli tomu, že ses nechal zviklat pětiletým děckem, určitě by se ti smál.
Jsi na vlastní pěst, nesnáší tě, to sis zasloužil..

„ALE PROČ?!” vykřikla do prostoru, její hlas se však ve větru okamžitě ztratil. Klekla si na zem a v duchu svůj vnitřní hlas proklela. Proklela sebe za svoje rozhodnutí a byla by proklela celý svět, kdyby ji neprojela příšerná zima úplně celým tělem. Další špatné rozhodnutí. Kolena jí přimrzla k zemi a dlaně ji nejprve dočista zčervenaly, pak pomalu začaly chytat modrou barvu. Z mrazivé bolesti ztratila vědomí. Nevypadalo to vůbec dobře. Co to bylo za nápad lézt na ledovec v jen v mikině a černých džinech? Tep se zpomaloval.
Samo už tě nezachrání...

∆∆

Samo ji opravdu nezachránil, ale měla štěstí. Nalezli ji dva muži v podivných tmavě růžových kombinézách a černými plastovými maskami, aby nebyl vidět obličej.

„A tys mi říkal, že tu budeme mít od mrtvol pokoj,” zabručel jeden z nich a obrátil se k němu. I s maskou bylo vidět že se mračí.

„Nedělej ukvapené závěry. Třeba žije,” odpověďel druhý a rychlým chvatem si ke Karkulce klekl, sundal černé rukavice a přiložil ji dva prsty na krk.
„Ještě má šanci.”

První z mužů kývl a pomohl druhému Karkulku odlepit ze země a odnést na nějaké pravděpodobně bezpečnější místo. Dotáhli ji k velkému ohni uprostřed ledovce, kde okolo sedělo dvanáct postaviček (schválně čtenáři, tak kolik pohádek už autor spatlal dohromady?). To je to světlo, které Rosie s Karkulkou obejevily. Ladabyle ji hodili před ohniště a stoupli si vedle sebe čekajíc na to, co bude dál.

„Co jste to sem přitáhli?” zeptal se jeden z postaviček. Na jeho stříbrných vlasech se vyjímala černá čepice, kterou si silněji přitáhl do čela. Z pohledu na Karkulku mu byla zima. Zamračeně si ji přeměroval pohledem a nakonec do ní lehce strčil botou.
„Večeře?”

„Přeci nejsme kanibalové, Legi,” zamračil se ze svého místa další podivný obyvatel ledovce.

„No to možná nejsme, ale já jsem jednou byl na výpravě v Africe, a tam jsem-”

„To nikoho nezajímá.”

„Kdybys nerejpal, a radši tohohle chudáka oživil, Kamile.”

„Nejsem doktor.”

„Máš vystudovanou biologii.”

„Ale to není to samé!”

„To nikoho nezajímá.”

„NEHÁDEJTE SE MOJI MILÍ.”

Oba hádající se obyvatelé se s hrůzou otočili. Výkřik patřil jejich vůdkyni. Naději. Byl tak pronikavý, že by to vzbudilo i mrtvého. Nebo Karkulku v bezvědomí. Zděšeně sebou na zemi trhla a pomateně se rozhlížela kolem. Třásla se jak ratlík při zemětřesení.
„Já jsem umřel?” zeptala když spatřila obyvatele se stříbrnými vlasy, neboli Legiho.

„Vidíš, nezná tě ani deset vteřin a už si myslí že je v pekle.”

„Kamile ještě jednou a-”

Naděje jejich hádání opět přerušila, zkrátka je nemohla poslouchat.
„NECHÁME TOHO, USMĚJEME SE NA SEBE A PROTÁHNEME TĚLA, ABYCHOM SE NAPLNILI ENDORFINY,  ABYCHOM MĚLI CO? NO RADOST MOJI MILÍ.”

Legi ztrápeně protočil očima a zvedl  Karkulku ze země. Hned na to jí podal ruku.
„Já jsem Legi, tady ten exot je Kamil, a támhle jsou naši další členové, to je jedno.”

„Já jsem- Matyáš. Aspoň myslím..a co tu... děláte?”

„Žijeme tu,” pokrčil Kamil rameny.

„A ŽIJEME TU PROČ?” vybafla na něj Naděje zezadu.
„PROTOŽE JE TO NÁŠ MILOVANÝ?”

Kamil mlčel.

„NO DOMOV!”

Karkulka se naklonila k Legimu.
„A kdo je tohle?” zašeptala.

„To je Naďěnka, naše vůdkyně, ona je trošku...”

„KOLIKRÁT JSEM VÁM ŘÍKALA, ŽE MI MÁTE ŘÍKAT NADĚJE KLUCI?”

„Všechnu naději z nás vysála,” dodal Legi tiše.

„NESYSLETE SI TAM NAŠEHO NÁVŠTĚVNÍKA JEN PRO SEBE.”
Neděje pevně Karkulku chytila za ramena a dotáhla blíže k ohni, kde ji donutila si sednout. Hodila přes ní jakýsi kožich, jelikož se ještě není divu třásla.
„Co tu pohledáváš?” zeptala se normálním hlasem. Karkulka si však myslela, že jí jen zalehly uši.

„No já- já jsem-Já cestuju támhle na tý lodi s těma třema komínama. A viděli jsme tu světýlko, tak jsem se sem bůhví proč vydal, a pak jsem- najednou jsem tady. A vlastně ani nevím o co tu jde..”

Kamil se po jejím monologu nepříjemně ošil, a odešel z dohledu. Něco si při tom naštvaně mrmlal pod vousy.

„O co tu jde? O co by tu šlo? Zkrátka tu žijeme, povídáme si, řešíme tu cvičení v učebnicích češtiny....a sem tam pomáháme ztraceným lodím najít cestu. Jednou se nám pomocí Legiho radaru podařilo nasměrovat i letadlo.”

„.....Počkat... není tohle náhodou bermudskej trojúhelník?” vypálila Karkulka překvapeně.

„NO VIDÍŠ, TAKŽE TO TU ZNÁŠ.”

„Já myslel, že je to jenom legenda. Nějakej kec.”

„Lidé toho napovídají... třeba našemu znaku, oku vyřezanému uprostřed ledovce tady u ohně, říkají iluminát. No, aspoň se baví že?”

Karkulka se zakuckala.
„Iluminát..no tak já radši půjdu. Už bych měl být stejně zpátky na lodi... díky za vysvětlení? Hahahahah...sbohem.”
Odhodila kožich a urychleně vyrazila zpět. Aspoň doufala že jde dobře. Legi jí zamával a pak se posadil vedle Naděje.

„Takhle to dopadne vždycky..”

„Proboha, jak jste to individum mohli poslouchat? Ta nespisovná čeština! Třema komínama!” zaúpěl Kamil. Jen co Karkulka odešla, vrátil se.

„MÁŠ PRAVDU KAMILE!” vykřikla Naděje.
„JE NA ČASE POMOCI DALŠÍ LODI.”

____

Dobrý den, přátelé. Nikdo z nás asi nečekal, že by zrovna dnes mohla vyjít další kapitola :D
Ovšem autor je nemocen a zrušil se mu tím pádem program, takže měl spoustu času tuto pravděpodobně zatím nejdelší kapitolu sepsat. Také jste na ni nejdéle čekali... Doufám že prominete :DD