O Růžové Karkulce [MoonaTTem]

Ale teď už vážně konec

„Nemyslíš že jsme to trochu přehnali?” povzdechl si Legi zoufale. Stáli s Kamilem na kraji ledovce nad bezvládným zmrzlým Karkulčiným tělem.

„To je za tu nespisovnost,” odsekl hned Kamil.
„Stejně za to nemůžeme. A myslíš že to Naději bude vadit? Přece jenom je bezcitná co se týče topení.”

„Ne tak jako ty,” zamračil se Legi, znovu se po Karkulce podíval a pak na Kamila kývl, aby mu pomohl jí donést ukázat Naději. Kamilovi to připadlo jako naprostá blbost, ale radši už nic neříkal.

„TOHLE JSTE OPRAVDU PŘEHNALI KLUCI.”

„Nedala jsi nám přesné instrukce. A ještě ke všemu, ty sis myslela že se nikdo neutopí když potopíme loď plnou lidí?”

Naděje Kamila zpražila pohledem. Nelíbilo se jí když měl chytřejší řeči než ona.
„KDYŽ JSI TAK CHYTRÝ, PROČ NEVYMYSLÍŠ CO TEĎ S NÍM?”

„Hodíme ho zpátky do vody?” navrhl Kamil s pokrčenými rameny.

Za tohle ho zase zpražil Legi.
„Děláš si srandu?”

„Co, to jste se kolektivně rozhodli že to na mě hodíte? Protože se vám to daří.”

„Fajn, ale aspoň mu sundej tu mikinu,” řekl Legi nakonec.

Kamil se na něj velice zvláštně podíval.
„Ujíždíš na růžový?”

„Ne! Prostě- prostě jí potřebuju jasný?”

„K čemu přesně?”

„Nebuď zvědavej! Viděl jsem co se s tímhle chudákem stalo, a vím co s tou mikinou.”

„Já bych jí spálil.”

„Kamile!”

„Fajn, dělej si co chceš magore.”

A taky že udělal. Sebral mikinu a dal se do realizace svého plánu. Na nějakou dobu svůj rodný ledovec opustil, aby mohl mikinu doručit jedné osobě, pro kterou ten růžový kus látky mohl něco znamenat. Ano, byl to Samo. Neptejte se Legiho, jak se mu to povedlo, v pohádkách je přeci možné i nemožné. Mikinu hodil do krabice a zalepil jako balík z pošty, a hodil do před dveře. Zazvonil a jako správný stalker utekl a schoval se v lese.

Jak Samo uslyšel zvonek, málem vyletěl z kůže, na něco takového nebyl zvyklý. Pomalu se došoural ke dveřím, nenápadně vykoukl ven, a hned jak balík přede dveřmi otevřel, strnul. Myslel si, že už mu naprosto hráblo.
„Ja snáď prestanem brať tie antidepresíva...”

∆∆∆∆

Samovy dny se od té doby co přišel o Karkulku nelišily. Celé dny bloumal po domě a nevěděl co se životem. Ignoroval veškerou socializaci a nechtěl otevřít dveře ani Dominikovi a Vitovi. Totálně se odstřihl. Myslel si že to tak bude lepší, ale cítil se akorát hůř. Už ani nevěděl co je za den, a vlastně pomalu nerozeznal co je realita a co je sen. Zdály se mu strašné sny, ani na to nechtěl myslet. Když zapadlo slunce tak většinou jen ležel na posteli a zkrz střešní okno pozoroval noční oblohu. Tisíce hvězd rozházených na tmavě modrém plátně. Ale nejradši ze všeho měl měsíc. Stotožňoval se s ním a cítil jakousi spojitost. Pokaždé co ho sledoval mu připadal smutný, osamělý. A stejně jako on, nemohl svítit bez svého sluníčka.

Samo popotáhl. Zase to na něj přišlo. Další série slz.  Už na to neměl sílu. Divil se že mu tam ještě nějaké zbyly. Naslepo natáhl ruku k nočnímu stolku a namísto kapesníku, který teď potřeboval, nahmatal kartičku. Musel si na to posvítit. Byla to malá vizitka z tvrdého papíru. To co na ní stalo mu bylo nějak podvědomé, jako by o tom už něco slyšel. Pak si vzpomněl. Hučel to do něj autor když ho chtěl zabavit, aby nespáchal nežití. Firma na zvláštní a originální zážitky. Akcomat. Našli jste tam výlet vážně kamkoliv. Samo ještě jednou vzhlédl k měsíci a v tom ho to trklo. Takhle se odstřihne úplně.