O Růžové Karkulce [MoonaTTem]

Nesplnitelný slib

„Matyáš Tomka!” zařval z plných plic na celou palubu. V tu ránu mu srdce spadlo až do kalhot. Co Karkulce vlastně řekne? Chce jí vůbec něco říct. Chvíle než se Karkulka otočila trvala jako věčnost. A Samuel ani nestihl zaregistrovat jak se tváří, protože ho ze strany pohotově strčil autor a srazil ho do otevřených dveří vedoucích dolů do podpalubí. Náš blonďák se s obrovským rachotem skutálel z kovového schodiště a v podpalubí pravdepodobně něco svým dopadem svrhl, nebo snad rozbil, jak to bylo slyšet.

„Heh, to muselo bolet,” zazubil se autor  omluvně. Když se otočil směrem kde stála Karkulka, všiml si, jak ho vyjeveně pozoruje.

Co všechno viděl?  Usmívej se a mávej, ano, to je tvoje metoda. Nic se nestalo, všechno je v naprostém pořádku. Tedy dokud se Samuel nevyhrabe z podpalubí.

„Ale do frasa! To čo je?! Ahh, ja ju zabijem, zabijem!” nadával zespoda Samuel vytočeně. Tak nahlas to neznělo, ale stejně autor pro jistotu přivřel dveře. Nepřestával se Karkulčiným směrem usmívat a pomaličku vycouval z dohledu. Pro jistotu.

„Padavko co tam máš? Koukáš jako sova z nudlí,” řekla Rosie dívajíc se stejným směrem, aby zjistila o co Karkulce jde. Na nic nepřišla.

„No, já- já už jsem asi fakt magor,” odpověděla Karkulka pomalu. Ještě chvíli se koukala stejným směrem a pak nevěřícně zatřásla hlavou.
„Zdálo se mi jako bych- to je blbost,” mávla nad tím rukou. Její mozek jí však našeptával jiné věci. Co když to blbost není? ...
„Kde jsme to vlastně skončili?”
Radši změnila téma, aby se přivedla na jiné myšlenky.

„Hráli jsme černýho Petra a já jsem vyhrála.”

„To že ho utopíš neznamená že jsi vyhrála. To je podvádění.”
Změna tématu moc nepomohla. Karkulčin mozek ji zase přivedl k Samovi.
„Potřebuju doktora,” zahučela a praštila hlavou o stůl.

„To nedělej, budeš hloupej.... hloupější než jsi teď. Můj tatínek je doktor!” vykřikla Rosie radostně.

„Hm, a nemá nějaký prášky na hlavu? Nebo Xanax, sirup na kašel.. možná i ten Paralen by mi stačil. Nebo Savo..počkat to není prášek..”

„To nevím, ale může ti zlomit všechny kosti v těle zatímco je jmenuje!”

„Fajn, stejně jsou mi k ničemu. Ne, já se radši něčeho napiju, a ty si můžeš jít s tatínkem lámat kosti.”

„To by se ti líbilo. Půjdeš do baru a zbavíš se mě protože tam nesmím. A ty pak určitě uděláš nějakou kolosální- hej kam jdeš?! Já s tebou mluvím padavko!”

∆∆∆∆

Samuel se rozhořčeně v podpalubí vyrhrabal z hromady věcí, co se na něj při pádu sesypaly, a až v tu chvíli zjistil, že ho příšerně bolí kotník. Vztek se intenzivně stupňoval, když mu došlo, že je vlastně celý mokrý. Doplazil se ke schodišti, přidržel se zábradlí a doskákal zpět nahoru na palubu. Při každém pokořeném schodu si říkal, jak autora zabije, jakmile se k němu dostane.

Ten na něj u dveří trpělivě čekal s poker facem, ovšem jen co ho spatřil, vyprskl smíchy.
„Proč vypadáš jak zmoklá slepice?”

„Ešte sa pýtaj! PRÍDE TI TO VTIPNÉ? NO LEN SA SMEJ! PREČO SI TO UROBILA?!” vyhrkl Samuel hlasitě a jako naschvál si dupl zrovna bolavým kotníkem. Bolestně zaťal zuby, ale moc to nepomohlo.

„Nemáš si zahrávat,” odpověděl autor naprosto klidně. Nepohl ani brvou.
„Ale musím říct že hezky voníš.”

„Hej? Pretože sú tam dole zfrasené sudy s vinom. To nevyperiem!”

„Katastrofa. Na tý černý mikině to bude totiž strašně vidět, na kilometry daleko, víš co.”

„Choď do frasa!” ohnal se Samo, otočil se jako na odchod, ale v tu ránu mu došlo, že vlastně neví, kam by šel.

„To je ale smůla. Černý pasažéři nemají nárok na sprchu.”

„Hahah, no ty si tiež čierny pasažier.”

Autor nesouhlasně zavrtěl hlavou, a z vnitřní kapsy plátěné bundy vytáhl kus poměrně zmačkaného papíru. Byl to palubní lístek v posledním tažení, ale pořád byl platný, a to je hlavní.

„Čo? Ako?”

„Prostě normálně. Nojo, musíš se s tím smířit, mám všechno o čem jsi kdy snil. Fajn tak nemám, ale mám tu exkluzivní klíček od kajuty, a to ty nemáš, takže je to zčásti pravda.”

Samuel zbrkle natáhl ruku.
„Daj mi ho.”

„No, dám ti ho, ale slíbíš, že se nebudeš zbytečně vztekat a nebudeš pálit za Matesem.”

„Sľubujem,” protočil Samo očima.

Autor sice věděl, že lže, ale klíč po něm stejně hodil. Aspoň nebude nuda.