O Růžové Karkulce [MoonaTTem]

Kus ledu

Ve všech cestujících to hrklo. Včetně našeho hlavního hrdiny. Taková věc na lodi neveští nic dobrého. Karkulka se vyškrábala na nohy, oprášila si mikinu a opatrně přešla sklo které se teď po zemi všude válelo.

Samuel mezitím automaticky zapnul svůj pud sebezáchovy a urychleně vyrazil ven na palubu. Potřeboval zjistit co se stalo. Karkulka se rozběhla za ním, ale na palubě ho zastihnout neměla šanci, protože cestující měli stejný nápad, a drtivá většina se jich nahoře sešla. Povzdechla si a aspoň se prodrala k zábradlí.
“Co se sakra stalo?”
Odpovědi se jí dostalo v okamžiku kdy se přes zábradlí naklonila.
„Hahahahah...to je v hajzlu.”
Spatřila ve vodě ledovec jako krávu. Jen tak se tam v klidu vyskytoval uprostřed oceánu a takzvaně chilloval. Karkulka hlasitě polkla.

„Co budeme dělat?!” vykřikl jeden z cestujících.

„My tu umřeme!” zařval další.

„Zachovejte klid!” zařval mocně kapitál Tetanusu když se vyškrábal ze své kabiny. Ostatní se rozestoupili, aby měl aspoň nějaké místo a mohl mluvit.
„Hlavně v klidu. Nic se nestalo, ledovce jsme si všimli včas, takže jsme jen trochu ťukli. Možná tu chvíli zůstaneme trčet, ale vyplujeme jen s lehkým škrábnutím. Můžete se vrátit zase zpět ke svým věcem, děkuji.”

„Vrátit se ke svým věcem..hm,” Karkulka ledabyle nakopla kamínek na zemi a pak si nějak uvědomila že se bavila se Samem. Silně teď začala zvažovat, či se zase jednalo jenom o její fantazie nebo to byla realita. Jediný způsob jak se přesvědčit byla ho najít. Vydala se tedy volným krokem vpředa rozhlížela se kolem. Pokaždé když její zrak sklouzl k ledovci, přejel jí mráz po zádech. Z tak obrovského kusu ledu by měl respekt každý. A to byla vidět jen část. Už prošla pěkný kus lodi, a Samo pořád nikde. Pomalu ji to přesvědčovalo, že to byl jen další výplod fantazie.

„Padavko! Tak tady jsi!” ozvala se za ní malá usměvavá blonďatá holčička. Rosie, kdo jiný.

„No čau,” usmála se na ni Karkulka.
„Jsi nějak veselá na to že se z Tetanusu málem stala ponorka, ne?”

„Já ti musím něco ukázat!” vyhrkla Rosie energicky a zatahala Karkulku za rukáv.

„Bože ochraňuj mě.”

„Mlč. A koukej!”
Ukázala na vyhlídkový dalekohled. Vypadal jako že je v posledním tažení, ale něco na něm Rosie vidět musela.

„No, a?”
Karkulka čekala na vysvětlení.

„Když se přes něj podíváš přesně v tom úhlu jakým teď je tak uvidíš světýlko. Přímo na tom ledovci! Já vím že jsi padavka, ale můžu tě tý přezdívky zbavit jestli budeš chtít.”

Karkulka zbledla když si slova pětileté holčičky přebrala.
„Jenom přes mojí mrtvolu, je ti to jasný?”

„Ale notaak. Třeba se z tebe stane slavný objevitel!”

„Nebo kus ledu.”

Rosie naštvaně skřížila ruce.
„Mně to tatínek nedovolí.”

„Jo, tak to se nedivím. To by musel být magor.”

„On je i tak. Ale koukej jo. Co by tomu řekl ten- tamten, jak se jmenuje.. požárník Sam. S takovým přístupem by se k tobě nikdy nevrátil, kdyby viděl jaká padavka jsi.”

Karkulka by kecala kdyby řekla že tohle nevzalo její pozornost. Taková blbost, ale velice účinná.
„Hah, jaká padavka prosimtě. Padavky nezdolávají ledovce.”

Rosie radostně vyskočila.
„Anoo! Musíš mi pak všechno vyprávět. Když se vrátíš. To bude legrace.”

„Spíš magorství,” zahlásil za nimi autor s provazovým žebříkem v dlaních.
„To já podporuju,” dodal a onen žebřík po Karkulce hodil.

Ta děkovně pokynula hlavou a zahákla spleteninu provazů za zábradlí. Ještě než ho přelezla, zastrkala si tričko za kalhoty, přetáhla kapuci přes hlavu a ještě na ledovec chvíli nepřítomně hleděla. Má co ztratit? No, vlastně nemá, její takzvaný mindset je teď spíše pasivní, ten dřívější by jí to nedovolil ani ve snu.
„To dám,” řekla si pro sebe a slezla dolů.

Cestující na palubě co ji zahlédli měli všichni dosti podobné výrazy. Vykulené oči nebo nevěřícné kroucení hlavou. Všichni do jednoho si mysleli že se nevrátí.

Karkulka si však věřila. Ovšem když došlápla na zledovatělou zem, neudělala sotva krok a skončila na zemi. Možná je to opravdu jen magorství.