O Růžové Karkulce [MoonaTTem]

Kvůli tobě

„MATYÁŠ!”
Samo se natáhl přes zábradlí tak rychle, že si snad rozmašíroval všechny orgány v těle. Vztáhl k rozbouřenému moři ruku, ale bezvýznamně. Už bylo moc pozdě, nemělo to cenu, nebylo pomoci. Karkulka už nevyplave, on už jí nikdy neuvidí, neuslyší její hlas a nebude mít šanci se jí dotknout. Teď už doopravdy. Oceán ji má na svědomí, kvůli němu. Kvůli němu teď ještě někde zápasí s vlnami o vzduch. A on tu bezmocně stojí a slzy mu pozvolna začínají stékat po tvářích. Ještě jednou zavolal Karkulničo jméno, teď už výrazně tišeji, a sesypal se k zemi. Schoval obličej do rukávu své mikiny a brečel. Nemělo to konce, nevěděl jak dlouho na palubě ležel, ale nezvedal se ani když uslyšel tlumené panikařící hlasy cestujících. Tetanus se začal potápět, ale Samovi už bylo všechno jedno. Z neustálého breku ho rozbolela hlava, ani pořádně neviděl, a zatočil se mu celý svět. Zavřel uslzené oči a usnul, lépe řečeno odpadl.

∆∆∆∆

Samo se vzbudil v posteli. Ve své měkké pohodlné posteli v hájovně s Jackie schoulenou v klubíčku po boku. Zmateně si jí přeměřil pohledem, promnul si oči, a vyhrabal se z peřiny. Vždyť měl být na lodi.

„Ah, už jsi vzhůru,” řekl suše autor. Samo si ho vůbec nevšiml. Seděl v rohu místnosti na židli a zkracoval si čekání čtením všemožných článků z Enigmy. O paranormální aktivitě, mimozemšťanech, zkrátka pitomosti.

„Prosím, povedz mi že to všetko bol len sen,” zašeptal Samo když hladil Jackie za ušima. Ta jen spokojeně předla.

„Já ti nechci lhát...”

„Jasne. Takže on je vážne-” ani to nedořekl a znovu ho přepadly slzy. Popadl polštář a zakryl si s ním obličej.

Autor se chtěl zachovat nějak empaticky, ovšem vůbec nevěděl jak na to. Bedlivě Sama sledoval a pak pravil:
„Potřebuješ se přes to nějak dostat. Rozloučit se a jít dál. To pomáhá. Většinou.”

„...A-akože- pohreb?”

„Jo, něco takovýho.”

Nebyl to vůbec špatný nápad, ale v takovém stavu toho moc Samo nesvedl. Svolal jen těch málo lidí, které znal a ještě ke všemu k sobě domů.

Vitaa s Dominikem se dostavili téměř okamžitě. Tak nějak doufal, že od nich dostane nějakou tu podporu, protože musí vědět jak se cítí. Karkulka byla jejich nejlepší kamarádka.
No...

Vitaa se na nic neptal ani nečekal, a Sama objal jak nejpevněji to šlo. Málem ho srazil k zemi hned u dveří. Domino narozdíl od něj stál mezi dveřmi s mrtvým výrazem ve tváři. Škubal spodním rtem a prokřupával si klouby na prstech. Když Vitaa Samuela pustil, přistoupil k němu blíž a věnoval mu vražedný pohled.
„Ty. Ty za to můžeš!” vypálil a jednu mu vpálil.
„Ty můžeš za to že se zabil!”

Tohle Sama praštilo snad víc než ta samotná rána.
„Tak to nebolo! Bola to nehoda, a ja som sa snažil ho- nič nevieš!”

„Vím toho tolik kolik toho potřebuju vědět,” zavrčel Dominik.

„Dejzre nech toho,” varoval ho Vitaa výstražně.

Dominik ho Ignoroval a zase se do Sama pustil.
„Naposled jsem ho viděl úplně rozloženýho na kusy. Kvůli tobě! Myslíš že jsem tak blbej abych si to všechno nespojil?!”
Chytil ho pod krkem pevně držel.

Samo se ani nebránil. Byl na to moc slabý. Chvíli takhle zůstali, ale pak se Samo ozval.
„Ona za to môže!” ukázal na autora a Dominik ho pustil. Všichni se najednou podívali směrem kde autor stál a koukal na ně jako kdyby mu ulítly včely.

„Já?” zeptal se až ublíženě. Věděl že je to pravda, ale trochu respektu ne?
„To je tak když se vám člověk snaží pomoct. Ale to je moje blbost, já jsem vám ten příběh narušila. Ale kašlu na vás, teď jste na vlastní pěst, troubové nevděčný.”
S tímto odešel, a už se radši neukázal.

Kluci se nakonec hádat přestali, smutek vyhrál. Sice to nebylo o moc lepší, ale aspoň už nikdo neutrpěl žádným zraněním. Ale jedna věc jim všem utkvěla v mysli. Co teď budou bez Karkulky dělat?

∆∆

Blížíme se ke konci přátelé :)