O Růžové Karkulce [MoonaTTem]

Proč?

„Ja dúfam že nie."

Tahle věta pro Karkulku byla jako kuchyňský nůž vražený přímo do srdce. Do mozku se ji hluboce zaryla a neplánovala zmizet. Proč by to Samo říkal? To mu vážně přeskočilo? Ale co když to tak cítil celou dobu a teď už ho to zkrátka jen přestalo bavit? Karkulka se zhluboka nadechla, nechtěla před Samem brečet, jenomže to ovládat nedokázala. Zase jí začaly slzet oči a všechen smutek, který se jí před chviličkou vytratil, když Sama uviděla, se vrátil.

Samo na tom byl obdobně, bolelo ho takhle Karkulku vidět, ale neměl na vybranou. Vybrala si někoho jiného.
„M-maj sa," zamumlal a zase se otočil k odchodu.

Karkulka poraženě svěsila hlavu. Chtěla, aby Samo zůstal, ale přemlouvat ho donekonečna nemohla. Možná by se vrátil, kdyby-
„Miluju tě," vyhrkla za ním. Za pokus to stálo.

Samuel náhle zastavil krok, a pomalu se otočil. Zadíval se Karkulce do uslzených očí. Chtěl jí to věřit, moc chtěl, ale celá ta věc se snoubenkou ho donutila myslet si své. V duchu tiše litoval, že do Bratislavy vůbec jezdil. Co si myslel? Teď aby Karkulku poslal do kelu s něčím, po čem toužil, aby mu řekla. Jak moc fucked up tohle je?
„Keby si aspoň neklamal..."

„Kluci mi říkali, že se mám v životě posunout dál, že mám na tebe zapomenout, Dejzr mi dokonce radil, že mám spálit všechno co mi po tobě zbylo. Já jsem nemohl, a nemůžu. Prostě to nejde. Nikdy v životě jsem nepotkal někoho, kdo by mi takhle neskutečně dokázal zamotat hlavu. Nemůžu si pomoct, miluju tě, proč si myslíš že to nemyslím vážně?"
Karkulka už byla zoufalá, vážně Samovi tak přeskočilo?

Samuel neodpověděl. Stál stále před ní jako kůl v plotě. Proč musí být taková? Proč ji nemůže mít pro sebe a proč se sakra musí vdávat (popravdě, spíš ženit, autor už je na pokraji sil s tímhle) v Americe?! Jak rád by jí teď odpověděl jak to cítí stejně, ovšem je to hodný hoch, a on nechtěl podvádět tu Karkulčinu snoubenku. Jaká ironie, on je tu ten podvedený, a tahle situace vážně nikam nevede.

Karkulka už moc možností, času ani nervů neměla, ale pořád jedna věc zbývala. Ohlédla se na zkracující se frontu na kontrolu palubních lístků. Pořád měla ještě trochu času. Zničila ten distanc mezi nimi a chytila ho za tváře. Lehounce se přitiskla na jeho rty, Samuel ji však hned odstrčil.

„Počuj, t-toto je celé zle..ja- ty si si vybral, ja tomu síce nerozumiem, ale dobre... asi bude lepšie keď už sa neuvidíme."

„Ale Samo-"

„Nie, nie je to pre mňa ľahké hej. Už ťa nechcem nikdy vidieť, bude to tak lepšie..pre oba."
S touhle větou už Samo vážně definitivně odešel a zmizel Karkulce z očí. Ale bylo i ze života?

Tohle jí dorazilo. Cítila se ještě hůř než když se o Samově náhlé změně chování dozvěděla poprvé. Teď už totiž stoprocentně věděla jak na tom jsou. Před týdnem měla srdce „jenom" zlomené, teď ho však má vyrvané z hrudi a rozšlapané někde na chodníku. S těmito myšlenkami nastoupila na loď, předala zmačkaný palubní lístek, sotva co se dostala ke své kajutě, zavřela se tam a brečela do polštáře jako puberťačka, která si právě uvědomila, že se nikdy nesetká se svou oblíbenou chlapeckou kapelou.

∆∆∆∆

Samuel na tom také nebyl úplně nejlíp. Kdo ví, kdo to snášel hůř. Karkulka, která neví proč, a nebo Samo, který ví až moc dobře. Ještě pořád měl u sebe ten zásnubní prsten. Teď už je mu k ničemu. Celé odpoledne se poflakoval po vidláckém hlavním městě s kapucí přetaženou přes obličej tak, aby nikdo neviděl, jak má zarudlé oči. Nerad by odpovídal na otázky typu: ste v poriadku? Čo sa vám stalo?
Nerad se dělil o své pocity s cizími lidmi. Jako většina introvertů. Vyrazil na jeden z mostů, stoupl si k zábradlí a pozoroval tok Dunaje. Nevěděl jak dlouho tam stojí, ale chvíle to rozhodně nebyla. Pořád nad tím vším přemýšlel. Proč? Proč zrovna on?

Vytáhl z kapsy osudný prsten, chvíli si ho prohlížel, a pak ho nekompromisně do Dunaje mrsknul.
„Ani nevieš ako ti to závidím," řekl dívajíc se zpříma dolů, a pak se hned vydal k autu.