O Růžové Karkulce [MoonaTTem]

Tys to nevěděl?

„Mami co to meleš?" ptala se Karkulka dál a aby své matce ukázala jak ji to přijde absurdní, zaťukala si na čelo.

Matka jeji reakci ignorovala.
„Prostě, je to tak. Neříká se to úplně snadno, ale Samuel ti to už asi sám neřekne, když-”

„Když co?!”

„Když se odstěhoval a řekl mi že už tě nechce vidět..”

Karkulka si prohrábla vlasy a chvíli na svou matku jen zaraženě zírala.
„Mami...” začala pomalu, „Já vím jak máš tendenci ze všeho dělat něco víc než to je, ale-”

„Matyáši vypadám jako že to zveličuju?” zvýšila mírně matka hlas.

„Ma-”

„A jak bych vůbec něco takovýho zveličit vůbec mohla? Sám víš, že bych ti nikdy nekecala, Samo tu vážně byl, všechno co se ti tu snažím nějak jemně vylíčit mi řekl, a bůhví co se mu všechno točí v hlavě! Samotnou mě to rozesmutnělo, a ten  psycholog, co mi potom volal z toho taky nebyl úplně štěstím bez sebe. Ještě před tím, než tě potkal se nebavil s nikým jiným než se svojí kočkou. Víš jakej dopad to pro tu jeho hlavinku mohlo mít?!”

Karkulka si teď preventivně přetáhla přes hlavu svou růžovou kapuci, aby matka neviděla jak je jí do breku.
„Samo má psychologa?” vydala ze sebe potichu a svěsila hlavu.

„Tys to nevěděl?”

„Neměl jsem ponětí-” dodala ještě a si dala obličej do dlaní.

„Nechtěla jsem křičet, Matýsku,” řekla jemně když začala Karkulku hladit po zádech.

„Kvulí tomu to přece není. V-vždyť vypadal úplně v pohodě..”
Teď už bylo slyšet její popotahování.

Matka ji pevně objala.
„To se spraví.”

Karkulka neodpověděla. Tahle věta ji snad podrazila nohy ještě víc. V obětí, které bylo teď to jediné co Karkulce mohlo dát útěchu, zůstali nějakou tu chvíli, než si matka vzpomněla na teď už nejspíš uvařenou vodu v konvici.

„Dáme si ten čajík, dobře?”

„Já... já si asi půjdu lehnout,” šeptla, pomaličku si stoupla a zamířila do svého starého pokoje. Zavřela za sebou dveře a vlastně ani neměla v plánu vylézt.

Matka pokrčila rameny, když už měla uvařenou vodu tak si udělala čaj, a vyrazila na terasu. Rychle vytáhla z kapsy svůj telefon a klikla na první kontakt.
„Už nikdy víc ti povídám,” řekla okamžitě jak někdo na druhé straně telefon zvedl.
„Tys mě vpodstatě nechala oddřít všechno! Víš jak dlouho jsem se učila ten dialog cos naškrábala? Sotva jsem to přečetla!”

„Ale buď ticho,” ozvalo se z telefonu.
„Ja by som tak dlho po česky nevedela hovoriť. Navyše s Matyášom. Pff.”

„A myslíš že já jsem s ním mluvit chtěla?”

„Prestaň vyvádzať, Šmoulina, hlavne že to vyšlo. Uveril ti snáď nie?”

Teď už je vám asi jasné kdo za tím vším stál. Ano přesně tak, Jackie.

„Jo, uvěřil.”

„No vidíš.”

„Stejně ti to nezapomenu,” zavrčela Šmoulinka.
„A kde vůbec jsi?”

„Kde by som bola? Idem sa hrať na poslušného domáceho maznáčika,” uchechtla se Jackie posměšně.

„Ty jsi fakt-” začala Šmoulinka, ale nechtěla být úplně sprostá, tak to radši nechala být.

„Geniálna, ja viem. A teraz už musím ísť, maj sa kamoška.”

„Čus.”

Obě dvě zavěsily a šly si dělat své. Šmoulinka si šla vypít svůj čaj a Jackie vyrazila do hájovny. Přeměnila se do své kočičí podoby a přicupitala do tmavého obýváku. Uviděla svého páníčka ležet na podlaze kolem všude rozházených krabic. Hned k němu přešla a otřela se o něj hlavou. Ten pomalu zvedl hlavu a podrbal svou kočku za ušima.
„Aspoň že ty si ma neopustila..” zašeptal.