O Růžové Karkulce [MoonaTTem]

Padavka

„Pane, jste tam v pořádku?” ozvala se zpoza dveří nervózně pokojová (kajutová? Nemám tušení. Technicky to ovšem pokoj je, ne?) služba.
„Jenom se ujišťujeme jestli tam máte všechno..”

„Ne,” vypálila Karkulka automaticky. To nejspíš nevyznělo úplně mile.
„Vlastně jo..” protočila očima pozorujíc strop. Celé hodiny jen ležela na zádech, a koukala do blba. Přísahala by, že na oném stropě prozkoumala už snad každou prasklinu či flek.

„Jste si jistý?” optala se pokojová slečna opatrně.

„Naprosto.”

„Takže nic-”

„Ne! Vlastně.. řekněte mi, co je za den?”

„Středa ráno, pane.”

Karkulka se rázem prudce zvedla ze své ležící polohy a vydala se ke dveřím, které rychle otevřela. Přeměřila si slečnu očima a věnovala jí tázavý pohled.
„To jsem tu tři dny?” vyštěkla na ní. Naprosto zbytečně. Jak by to taky chudák mohla vědět.

„Já nemám tuše-” ani to nedořekla, a Karkulka už byla pryč. Málem ji srazila, prošla kolem jak hurikán Sandy. Ani vlastně nevěděla kam jde. Možná někam na sluníčko, potřebuje živiny, ale v té kajutě zůstat nemohla. Nechala tam spoustu myšlenek, a tekutin, je na čase se přesunout. Vydala se nahoru na palubu, a byla smutná tam. Změnilo se vlastně jen to slunce, které ni teď začalo pořádně pařit. Začínala toho litovat. A že toho měla na litování spoustu. Sedla si na dřevěnou lavici, podepřela si hlavu, a nepřítomně pozorovala obzor. Byla z toho výhledu čím dál tím smutnější. Všechno ji ho připomínalo. I když úplně nevěděla, proč i to širé moře. Zhluboka se nadechla, a zase začala natahovat.
„Tohle není fér, přestaň,” řekla si sama pro sebe. Proto ji překvapilo, když se jí dostalo odpovědi.

„Co není fér?”

Karkulka odlepila zrak od obzoru a podívala se vedle sebe. Stála tam malá blonďatá holčička s culíky a zářivým úsměvem. Mohlo jí být tak pět.
„Život není fér.”

Holčička jen lhostejně pokrčila rameny.
„Proč vypadáš jako žvejkačka?”

„A proč ty vypadáš jako blonďatá napodobenina Chucky?” vrátila jí otázku Karkulka. Ta to však úplně ignorovala.

„Ty jsi gay?”

„Tvoje máma je gay.”

„Moje máma je mrtvá mistře.”

Karkulka vykulila oči.
„Promiň, to jsem nevěděl,” řekla lítostivým tónem.

Malá blondýna mávla rukou.
„Já si to stejně nepamatuju. A proč vůbec brečíš?”

„Mám alergickou reakci..”

„A na co?”

„Na život.”

„Ty jsi padavka.”

„Hm, díky.”

„Já jsem Rosie padavko, Rosamund Mary Watsonová,” představila se holčička a natáhla svou malinkou ruku. Karkulka ji nedobrovolně stiskla.

„Matyáš.”

„Hah, mám hezčí jméno!” vykřikla Rosie radostně.

„Tak jsi si zvýšila ego na dvacetiletý trosce a teď už můžeš jít,” popotáhla Karkulka a otočila se k Rosie zády. Už zase si na něj vzpomněla. Možná za to blonďatá holčička tak trochu mohla.

„Tak kdo ti umřel? Lidi brečí když jim někdo umře, to já dobře vím,” řekla Rosie.

„Já. Já jsem umřel. Moje nitro umřelo, já jsem chodící mrtvola, nech mě na pokoji prosím.”

„A proč? Proč ti umřelo nitro?” něco na tom jejím tónu donutilo Karkulku klopit.

„Přítel mě opustil. A už mě nikdy nechce vidět. A- a já nevím proč..”

„Jako nejlepší přítel?”

„Ne...”

„Takže jsi gay,” prohlásila Rosie hlasitě.

„Co na tom sejde,” pokrčila Karkulka rameny. Přitáhla si kolena k tělu a schovala do nich obličej.

„Chceš obejmout?” zeptala se Rosie empaticky.

„Ne..”

„A víš co jsem říkala?”

Karkulka protočila očima.
„Chceš obejmout?”

Rosie nadšeně vyskočila.
„No když myslíš,” řekla náhle lhostejně a objala Karkulce nohy z protože dál nedosáhla.

Karkulka zavrtěla hlavou. Možná je otravná, ale náladu by ti zvednout mohla..