O Růžové Karkulce [MoonaTTem]

Sedni si

„Ale notak Samko, zvedni too,” hučela Karkulka když poskakovala po chodníku mezi chybějícími dlaždicemi. U Sama nebylo tak úplně zvykem, že by telefon nezvedal. Nechala ho zvonit snad tisíckrát, už si připadala jako kdyby volala nějakému svému prarodiči a začínala ztrácet trpělivost. Hovor položila a stejný proces zopakovala ještě třikrát. Marně.
„Kams ten mobil hodil?” zeptala se sama sebe a schovala svůj telefon do kapsy kalhot. Pak se rychle vydala za ostatními. O nezvednutém telefonu pořád přemýšlela, po chvíli však usoudila, že ho Samo jen neslyší. Ten ho však slyšel až moc dobře. Nechal ho před sebou ležet na podlaze a nepřítomně ho pozoroval svými slzami zarudlými kukadly. Neřekl ani slovo, ale měl chuť si do kuchyně dojít pro paličku na maso a vibrující krabičku rozmlátit na kusy.

„Nechaj ma,” zabručel, a když už nemohl ty vibrace vydržet, hodil s mobilem o zeď.

Volaný účastník není dostupný, prosím, zavolejte později. The person you're calling isn't available at the moment-

„Matyáši vypni ten kravál, neříkal jsi náhodou že to přestaneš pořád dokola vytáčet jak idiot?” protočil očima Dominik.

„No jo máš pravdu! Přestanu to hrotit okay?” slíbila mu Karkulka, slib však nesplnila, protože za dvě minuty začala volat znovu. Skončilo to tím, že jí Dominik telefon výchovně zabavil.

„A dost, vrátím ti to na konci školního roku.”

„Ale já už do školy nechodí-”

„To je mi fuk.”

Karkulka si hlasitě povzdechla.
„Faajn.”
Když neměla v kapse žádnou elektroniku co ji rozptylovala, musela se zabavit jinak, ale přece jenom jsou na festivalu, a prišli se bavit.

∆∆∆∆

„Tak jsem tady!” zaburácela Karkulka hlasitě když se u rodičů doma dostavila tak jak se domluvili. Hned za ní do předsíně proběhla její maminka.

„Dlouho jsem tě neviděla, ty jsi zase vyrostl, že?” usmála se a chytila Karkulku za tváře.

„Mami, notak.”

„Dobře, promiň no, a pojď dovnitř, přece tu nebudeš stát jak kůl v plotě.”

Karkulka skopla boty kamsi do rohu a hned se vydala do obýváku. Hned na to se otočila a začala se rozhlížet kolem.
„Kde je táta?”

„Ale, musel něco zařídit. Dáš si čajík?”

„Tak jo,” pousmála se Karkulka. Náhle si vzpomněla co jí maminka říkala do telefonu.
„Chtěla jsi mi něco povědět, že jo?”

„Jo! To je pravda. Koupila jsem ti dárek k narozeninám. Trochu opožděně, ale bude se ti líbit.”

„A co to je, co to je?” vyskočila Karkulka nadšeně.

Maminka se usmála.
„Mám pro tebe výlet. Vím jak jsi se vždycky chtěl podívat do Ameriky-”

„Tys mi koupila trip do Ameriky?!” vykřikla Karkulka ještě nadšeněji, na nic nečekala a svou matku pevně objala.

Ta se zářivě usmála.
„A je to speciální výlet. Není to letadlem, ale lodí, to je mnohem hezčí.”

„Já nevím jak ti mám poděkovat..A může Samo se mnou?” vyrazila náhle.

„Samo?” pozvedla maminka obočí.

„No.. však Sama znáš.”

„To je jasné.”
Maminky spokojený výraz ve tváři náhle zmizel. Karkulku to lehce znepokojilo.
„Byl tu.”

„..To je přece super, ne? Nezvedal mi telefon, co říkal?.... Mami?”

„Sedni si Matýsku,” odpověděla zachmuřeně.

„Co? Proč? Co se stalo Samovi??” začala se rychle Karkulka ptát. Celé se jí to přestávalo líbit.

Maminka si znovu povzdechla a zatlačila Karkulce na ramena, aby ji donutila si sednout na gauč. Sama si sedla na židli naproti ní.
„....Ono...mu přeskočilo.”

„Cože?” podívala se na ni Karkulka tázavě.