O Růžové Karkulce [MoonaTTem]

Ráz na ráz

„Padavkoooo. Vstávej vstávej vstávej vstávej vstávej!” řvala Rosie opakovaně a skákala při tom po Karkulčině posteli. Rozhodla se, že ji zkrátka na pokoji nenechá, zkrátka nemá na pitomosti, jako je spánek, nárok.

„Nee,” zamručela Karkulka do polštáře až ztrápeně.
„Otravuj si pro jednou někoho jinýho.”

„Myslíš že jsem to nezkusila? Ale tatínek říkal, že mám otravovat jenom tebe, a já jsem hodná a poslouchám ho, takže máš smůlu.”

„To je spiknutí!”

„Nojojo, jasně, jdeme!” zvolala Rosie vůdcovsky. Stáhla Karkulce ponožku a vybehla ze dveří.
„Za deset sekund nahoře nebo ponožka s jednorožcema letí přes palubu!”

Karkulka se zuřivě začala mlátit polštářem.
„Proč jsou děti tak strašně hyperaktivní? Já si nepamatuju že bych takovej někdy byl.”

∆∆∆∆

Rosie nebyla zas takový tyran, jak to může vyznít. Karkulka byla jako přejetá traktorem, takže udělala kompromis, a místo běhání po celé lodi, hráli karetní hry.
„Prší!”

„Však jsme hráli černýho Petra..”

„....To je jedno, vyhrála jsem.”

„Vždyť máš toho Petra ty.”

„Ty jsi nějak moc chytrej,” vypálila Rosie náhle a vyhodila kartičku černého Petra přes zábradlí přímo do oceánu.
„Tak teď jsem vyhrála.”

Karkulka pozvedla koutek. Připomnělo jí to doby, kdy hrávala prší se Samem. Kde je jim konec...
Smutně odložila karty a opřela si loket o stůl.
„Chybí mi.”

„Černej Petr?” podivila se Rosie.

„Ale hovno černej Petr. Samko..”

Rosie protočila kukadly.
„Prooč?”

„Protože, ty tomu nemůžeš rozumět, je ti pět. Prostě ty jeho modrý oči ve kterých se ztratíš hned jak se do nich zadíváš, rozcuchaný blond vlasy, ten slovenskej přízvuk, voňavý černý mikiny, a kdykoliv jsem se ho dotknul tak jsem-”

„To stačí,” zarazila Karkulku malá holčička s culíky znechuceně.
„To zní jako bys popisoval toho dealerskýho vetřelce!”

„Koho že to?”

„To je fuk, hrajeme dál!”

∆∆∆∆

Samo vlastně ani nevěděl kam se na takové lodi vydat, takže se držel autora a čekal až něco podnikne on. Ten se k tomu však zatím moc neměl, a ukotvil na sluníčku vyhřátém lehátku se slunečními brýlemi na očích a knihou v ruce.

„Co tam stojíš jak kůl v plotě?” otočil se po něm.

Samo pokrčil rameny.
„Ja neviem už.”

„Ty nevíš nic jak koukám.”
Autor se z ležící polohy s povzdechem posadil.
„Běž třeba očíhnout teritorium, já nevím, a opovaž se obtěžovat nějakej lustr.”
Autor se svému nevtipnému vtipu zasmál, ale Samuelův poker face ho téměř okamžitě utnul. Odvrátil tedy od zrak a naskenoval prostor za ním, kde se nacházela vyhlídková odpočinková zóna. Sice neviděl na dálku, ale do očí ho praštil růžový flek. Hned si spojil o koho se jedná a hvízdl.
„Jde to ráz na ráz.”

„Čo zasa?”
Samuel okopíroval autorův směr pozorování, aby aspoň z časti pochopil souvislosti. Trvalo mu to kapku déle než mu ozubená kolečka v hlavě začaly šrotovat, ale pak si růžové mikiny nacházející se jen kousek od nich též všiml.
„Hej...hej- ako sa táto loď vôbec volá?”

„Že by chlapci konečně něco docvaklo? No way,” ušklíbl se autor.

„Ako sa volá?!”

„Tetanus, když to chceš vědět..”

Samovi se v hlavě ozvalo tříštění skla. Kdo ví co to bylo a co to mělo představovati. Vyjeveně se na autora podíval a zrekapituloval si vše, co se mu za poslední dva týdny stalo.
„T-takže t-to ten- je to vážne on?” vykoktal se sebe. Svalil se vedle autora na lehátko, protože jeho rovnováha vzala za své.
„...Ja- musím- idem za ním,” řekl už pevnějším hlasem, ale když se chtěl zvednout, autor ho zachytil za kapuci.

„Tak to si nemyslím, kámo.”

„Počuj, povedala si že si tu môžem robiť čokoľvek čo chcem, takže, mi pusti tu kapuci alebo sa neznám!”

„Whoa, ty jsi se za ty dva týdny fakt změnil,” řekl autor nijak neovlivněn Samovou výhrůžkou. Zvedl se, a když se blonďák snažil vyprostit svou kapuci z jeho sevření, podkopl mu nohy a přidržel mu hlavu u země.
„Ty mu chceš způsobit infarkt? Takhle to přece udělat nemůžeš, jen tak zničehonic. Vždyť to nedá-”

„Pusti. Ma!” zavrčel Samuel, přičemž s emu podařilo dostat se zpátky na nohy.

„Však si vzpomeň co ti udělal. A cos mu řekl když jste se naposledy viděli? Že už ho nechceš vidět? Takhle budeš vypadat jako slaboch.”

“Mňa to nezaujíma. Matyáš Tomka!” zařval z plných plic na celou palubu.