O Růžové Karkulce [MoonaTTem]

Příliš mnoho otázek

Karkulka se procházela po téměř prázdné palubě lodi. Už se stmívalo, a studený vítr jí štípal do tváří. Bylo jí to jedno, vrátit se dovnitř se nehodlala, to by totiž znamenalo nechat se šikanovat Rosie. A tak se jen se opřela o zábradlí a pozorovala slunce zacházející za obzor. Tu a tam jí pohled uhnul do strany, protože jí přišlo, jako by tu nebyla sama. Tak nějak cítila něčí přítomnost. Třeba je to zase jen Rosie snažíc se ji vyprankovat. Jak šeredně se pletla. Po nějaké době pohledem uhnula zase. Tentokrát se však nevrátila k obzoru, protože před sebou na druhém konci paluby zahlédla postavu. Postavu někoho, koho si nemyslela že ještě někdy uvidí.

Stál tam Samuel. Její Samuel. Nebylo to možné, ale přece ho viděla. Jak? Netvářil se smutně, ani ostýchavě nekoukal do země jako, nýbrž přímo na ní. Pousmál se a pomalým krokem, který postupně zrychloval, se vydal přímo k ní. Ani nečekal na žádnou reakci a Karkulku zaraženou jak kůl v plotě objal a zabořil obličej do její mikiny, která jako zázrakem pořád voněla.

„Ja som urobil obrovskú, obrovskú chybu. Nemal som to hneď zo začiatku vzdať, mal som bojovať, lebo to sa to oplatí,” zamumlal Samuel tlumeně. V jeho hlase bylo poznat, že má na krajíčku.

Karkulka ho náhle objala tak pevně, až si myslela že mu rozdrtí všechny kosti v těle. Hlavu mu schovala do ohybu mezi krkem a ramenem, a znovu nasála jeho ikonickou vůni, které si už delší dobu neužila.

„Nie je moc neskoro na to ťa získať naspäť?”

„To víš že není,” řekla tiše, odtáhla hlavu a přiklonila se k Samovi obličejem tak, že se dotýkali nosy. Už stačil jen kousek a-

„Fuuuj, padavko, necucej ten polštář, co ti udělal?!” zařvala náhle Rosie, a Karkulce až teprve teď došlo, že to byl sen.

„Co jsem ti já udělal?” zanaříkala Karkulka a schovala obličej do dlaní.

„Tobě se o něm zase zdálo, co?”

„Proč si to myslíš tentokrát, Sherlocku?”

„Trochu vedle, já jsem Watson. Ale jsem ráda že se ptáš.”
Rosie energicky vyskočila a oběhla Karkulčinu postel, aby stála u okna. Napřímila se a spustila:
„Takže! Zaprvé ten chudák polštář, který z toho bude mít trauma až do konce života. Jak dlouho vlastně žijí polštáře? To je jedno. Zadruhé, zrychleně jsi dýchal, a pravděpodobně nejsi ve svých snech ve stresu, co? No a za třetí! Jsi červenej až za ušima.”

„To je úpal,” snažila se to nějak Karkulka zazdít. Marně.
„A vůbec! Co děláš v mý kajutě?!”

„Jsem ráda že se ptáš.”

Na tohle Karkulka takhle po ránu neměla trpělivost. Chytila Rosie pod podpaždím a vynesla ji ze své kajuty. Zabouchla za ní dveře a plácla sebou o postel.
„Kde máš vůbec rodiče?”

„To je taky dobrá otázka,” ozvala se usměvavě Rosie zpoza dveří.
„Dneska válíš.”

„Ugh, bože!”

„Ještě jedna malá otázka, padavko.”

„Hm?”

„Taky rád stavíš sněhuláky?”

Karkulka si povzdechla a znovu se vydala ke dveřím. Otevřela je a před malou holčičku si klekla.
„Tak jinak. Podívej, já se tady snažím být v depresi, takže mohla bys prosím-”

„Let it goo, let it goo.”

„Tak a dost,” řekla Karkulka. Popadla Rosie a nesla ji nahoru na palubu.
„Ty se projdeš po prkně.”

„Tohle není fér!”

∆∆∆∆

Karkulka nebyla jediná, které se zdály realistické sny. Samuel byl na tom podobně, a snažil se jich zbavit za každou cenu. Jenomže čím víc se o to snažil, tím to bylo horší. Vyřešil to jednoduše. Prostě vynechával spánek jak jen to šlo. Celé noci jen chodil po svém pokoji dokolečka jak nějaká dívá zvěř v zoo. Někdy jen tak ležel na zemi a pozoroval praskliny ve stropě, ale hlavní činností bylo pozorování noční oblohy skrz střešní okno. Dokázal na ni zírat celé hodiny, vymýšlel si vlastní názvy souhvězdí a ztrácel se v záři měsíce. Jak jen mu záviděl. Jen tak si svítí, a nemusí nic řešit. Život na zemi Sama přestával bavit.