Ledový kosatec; Linett

37. díl

„Za třetí jsme se spolu dohodli, že si zasloužíš nějaký ten čas odpočinku, jako odměnu za to, jak tvrdě dřeš.“ 

Ten poslední bod mě tak překvapí, že kdybych pila, určitě bych se začala dusit. Vůbec jsem totiž nečekala, že by mi oni dva, mohli někdy dát odměnu, za mé chování. Pokud si totiž pamatuji, nikdy jsem se nechovala zrovna vzorově. Věčně si stavím hlavu, jsem na ně drzá a mnohdy se ani neobtěžuji jít na lekci. A když si vzpomenu, co jsem před měsícem vyvedla při večeři... Spíš bych čekala, že mi to oba dva dají pěkně vyžrat a ne, že mě odmění. I když... je pravda, že trestu jsem neunikla. Daimon si na jeho vymýšlení dal dokonce tak moc záležet, že žádná horší varianta nenapadla ani mě.  Strčil mě totiž jako pomocnou sílu do stájí, což znamenalo, postavit se mé nejhorší noční můře. Na druhou stranu musím přiznat, že se těch tvorů už tak moc nebojím a dokonce jsem si to tam oblíbila, ale i tak mám podzemní jeskyni pořád nejradši. 

Iris se na mě naposledy zazubí a spustí ruce do klína. Najednou se opět tváří až moc vážně a jeho dvojbarevné duhovky mě upřeně skenují. Mám pocit, jako kdyby viděl skrze mě. Přiznávám, že mi to není moc příjemné. Mám pocit, jako kdyby viděl do mého života. Do minulosti i budoucnosti. Do všech zákoutí v mém srdci, která se snažím před nimi uzamknout a nikoho tam nevpustit. Mám neutišitelné nutkání se proti němu ohradit, ale neudělám to. Jednak proto, že k tomu nemám odvahu, ale hlavně proto, že Iris by mě i tak neslyšel. Už několikrát jsem měla tu čest pozorovat, jak se pomalu utápí v tomhle podivném transu a skoro nikdy to nevěstilo nic dobrého. 

Zdá se mi to jako nekonečně dlouhá doba, když sebou bílý démon nakonec trhne, prudce zamrká a rozhlédne se kolem sebe, jako kdyby se probral z nějakého podivného snu.

„V pořádku?“ odvážím se, se ho opatrně zeptat. Iris se na mě nechápavě podívá, než se mu na tváři objeví jeho typický úšklebek.

„V tom nejlepším. Alespoň pro zatím. Mimochodem... Dnes jsou v městečku trhy. Nechceš se tam zajít podívat?“ naposledy se na mě usměje a zmizí za dveřmi. Jen zamrkám. Asi si nikdy úplně nezvyknu na tu jeho rychlost. Je skoro stejně rychlý, jako byl Edward Cullen. Nečekaně se přistihnu při myšlence, jestli by se Iris na sluníčku taky tak třpytil, ale pak si vzpomenu na svůj vlastní zážitek se slunečními paprsky a odpověď mi je okamžitě jasná. Ne, netřpytil by se jako ten filmový upír. Slunce by ho sežehlo během vteřinky na uhel. Obzvlášť ten žár, který tu vládne od doby, co zemi panuje můj strýc.

„Co budeš dneska dělat?“ vytrhne mě z myšlenek  Erik. Celou dobu vedle mě mlčky sedí a trpělivě mě  pozoruje. 

„Řekla bych, že knihovna, brusle, stáje a pak uvidím. A co ty?“

„Zatím nevím. Asi to, co vždycky.“ pokrčí neutrálně rameny. 

„A to je?“ pozvednu obočí a vyčkávavě se na něj podívám. Jsem opravdu zvědavá, co můj Mág ve volném čase provádí, zatím co se ze mě Iris s Daimonem... Hlavně tedy Daimon, snaží sedřít kůži.

„Lov, výzvědy a toulky okolím.“ uculí se na mě nevinně, zatím co já začínám vidět rudě. Přijde mi nefér, že já se tu dřu, zatím co on si tu užívá svobody. 

„Dobrá, takže... Aby jsi se tak moc nenudil, odpoledne jdeme spolu na trh. Myslím, že by jsi si měl začít hlídat Princeznu. Mágu.“ blýsknu po něm rádoby naštvaným pohledem. Erik mě sice prokoukne, přesto nasadí vážnou tvář a postaví se do pozoru.

„Jak si přejete, má paní.“ hluboce se mi ukloní. Mám co dělat, abych se nerozesmála nahlas. Jen ho se smíchem zatahám za pramen rozcuchaných vlasů a vyběhnu z jídelny. Okamžitě si to namířím do knihovny, kde zmizím mezi regály. Za těch několik měsíců, co tu jsem, jsem přelouskala už všechny knížky a znám zpaměti všechna jména, historické údaje a příběhy s nimi spojované, zaznamenané na stránkách nažloutlého pergamenu. Znám každou knížku slovo od slova. Mohla bych je předříkávat jako modlitbu před spaním až do konce svého života. Tedy... Pokud by byl tak dlouhý, abych to stačila udělat. Zatím nevím, jestli se vůbec dožiju svých osmnáctých narozenin. Ano, je pravda, že jsem tu hodně chráněná, ale nic není věčné. Je tu mnoho lidí, ale i démonů, kteří by nejraději ze všeho viděli mou hlavu naservírovanou na stříbrném podnose.  

 

****

 

„Ahoj Zi.“ potichu vklouznu do prostorného boxu k osamocené klisně, tomu nedospělému hříběti, které z nějakého nepochopitelného důvodu odmítá dospět, a zavrtám se v rohu do svého hnízdečka. Je to asi dva týdny, co jsem si sem natáhla velkou kopku sena a vystlala si jím jeden roh. Navrch jsem hodila dvě staré, myšmi prožrané deky, u kterých nevadilo, že by se ještě víc poničily. Ještě před tím jsem je ale důkladně vymáchala v prádelně. Musela jsem při tom ignorovat všechny ty udivené, opovržlivé a taky zhnusené pohledy, které na mě místní pradleny házely, když pozorovaly, co dělám. S jednou jsem se musela dokonce do krve pohádat, protože odmítala tu 'haldu špinavých hadrů', jak se o mém objevu projevila, vpustit do svého království mydlinek. Nakonec jsem si přeci jen prosadila svou a světe div se! Z těch špinavých, prožraných hadrů, se staly celkem slušné deky. Stačilo už jen pár záplat. 

Zi se  na mě zvědavě zadívá, ale neodvažuje se přistoupit blíž. Stejně jako já se neodvažuji se jí dotknout. Mezi námi panuje zvláštní příměří. Sama moc dobře nevím, jak bych náš vztah popsala. Z nějakého důvodu jsem si tohle hříbě oblíbila. Možná i proto, že mi nenahání takovou hrůzu, jako ti ostatní. A zdá se, že i já se  jí líbím, nebo jí aspoň přijdu nějakým způsobem zajímavá.  Ať už je to tak či tak, nechává mě dlouhé hodiny prosedět ve svém boxu a číst, aniž by si mě nějak zvlášť všímala. Cítím se v její přítomnosti příjemně. Okolní vůně sena mi připomíná ty časy, kdy jsem se sama učila jezdit a trávila dlouhé hodiny v blízkosti koní. Ta zvířata mě vždycky nevýslovně fascinovala. Svou krásou, silou a hlavně... Volností. Když jsem mezi nimi, připadám si neuvěřitelně volná. Zdá se mi, že můžu všechno. Že neexistují žádné hranice a zákony, které by mě mohly uvázat na řetěz. Žádná macecha, otčím a protivná mladší sestra. Žádné povinnosti. Jen koně, já a nekonečná volnost. Když jsem se  Zianou, opět to cítím. Nakonec mi ani ten Daimonův trest nepřijde tak hrozný, protože si tu odpočinu, jako nikde jinde. Prostředí stájí na mé unavené tělo působí jako balzám. Ta směsice sena, dřeva a typického koňského zápachu, společně se slabým skřípěním dřevěných trámů, šustěním suchých stébel a občasným zacinkáním jezdeckého postroje. Vůně čerstvě promazaných, kožených řemínků uzd a sedel. Ani jsem si prve neuvědomovala, jak moc mi to všechno chybí, dokud jsem nevstoupila do těchto prostor.

Schoulím se v hnízdečku a na kolenou si otevřu knížku. Je to malý luxus. Dárek od Erika k mému svátku, který jsem letos poprvé neslavila na Janu, jméno, které v tomto světě je stejně neexistující, jako je na Zemi třeba Argenthea, nebo Lyreca. Bylo to zvláštní, když mi Erik přál všechno nejlepší k Linett. Přes to jsem z jeho dárku měla ohromnou radost. Byla to knížka ze Země. Jedna z těch, u které mě hodně mrzelo, že jsem ji tam musela nechat. Jmenovala se  Juuni Kokuki. Mnozí by si mohli myslet, že to je jen otřepaný příběh na téma, na které už existuje tolik příběhů, že lidi už musí unavovat stále o tom číst pořád dokola. Vždyť i teď mi stačí jen pár vteřin, abych si vzpomněla hned na několik titulů, jako je například kreslená Princezna na hrášku, Půlnoční královna od Nory Robertsové (jedna z mých nejoblíbenějších), Královna Tearlingu, kterou jsem zhltla na jeden zátah, ale abych nenadržovala pouze hrdinkám i Hrbáč nebo třeba Robin Hood.  Všechny ty příběhy mají něco společného. Dobro a zlo. Hodnou princeznu ( v případě Robina šlechtice), kteří stojí proti zlu.