Ledový kosatec; Linett

50. díl

Erikovi se nepodaří zcela potlačit zívnutí. Vidím na něm, že toho má pro dnešek už vážně dost a nejradši by byl už někde jinde. Chápu ho. Sama cítím, jak mě začínají pálit oči únavou.

„Bráško, běž už spát je pozdě.“ chytnu mu ruku a donutím podívat se mi do očí. Za celý večer je to poprvé, co mi upřímně opětuje pohled a neklopí zahanbeně oči k zemi.

„Co ty?“

„Já ještě chvíli zůstanu vzhůru a sepíšu pár stránek pro Moniku. Zase jsem ji docela zanedbávala. Neměj strach, nic mi už nehrozí. Jediné, co mi dělá starosti, je to, abych toho mrňouse ve spánku nezamáčkla.“ poukážu na to droboulinké stvořeníčko, chrnící mi spokojeně na rameni. Erikovi pobaveně cuknou koutky, jak ho ta představa rozesměje.

„Toho bych se nebál.“ ještě chvíli váhá, než vstane a dá mi pusu na tvář, načež zmizí za dveřmi svého pokoje. „Dobrou noc, sestřičko.“

Opatrně položím to klubko na polštář a plácnu sebou do peřin. Dnešek byl neskutečný! Takový zvrat událostí jsem teda nečekala. Chvilku se jen tak vyvaluji v posteli, než se rozhodnu jít aspoň něco málo napsat, dokud jsem ještě více méně při smyslech. Kdybych ležela ještě o chvilku déle, nejspíš bych usnula a z plánovaného psaní by nic nebylo.

Ze šuplíku psacího stolku vyndám čistý papír a sáhnu po propisce.  Při tom zavadím pohledem o maličký balíček. Je to dárek od Moniky, který jsem dostala při svém odchodu ze Země. Dosud jsem ho neotevřela. Ne že bych nebyla zvědavá, co v něm je, ale spíš jsem na to neměla odvahu. Chvilku váhám, než malý balíček opět zastrčím do zadního kouta a šuplík zavřu. Bude víc příležitostí. V zádech cítím zvědavý pohled kotěte, ale rozhodnu se jej ignorovat. Po chvíli už nevnímám nic jiného, než tiché škrábání pera o papír a má mysl se rozběhne příběhem, který jsem se rozhodla Monice vyprávět. Probere mě teprve až jemný dotek cizí mysli.

„Měla by ses aspoň trochu vyspat.“ zavrní za mnou ten jemný hlásek. 

„Za chvilku, jen dopíšu poslední stránku.“ odpovím, snažíc se navázat, kde jsem přestala, ale on mi to nedovolí.

„Jo, a než to dopíšeš, bude svítat.“ zabručí trochu nevrle. Překvapeně se na něj podívám, než pohled stočím na malé hodiny na kraji stolku. Ten prcek má pravdu. Za chvíli se sídlo začne probouzet a já ještě nešla ani spát. Nechce se mi věřit, že jsem psala celou noc? Uvědomím si kupičku popsaných stránek vedle sebe a jen povytáhnu obočí. No... Nejspíš jo. Odpovím si na nevyřčenou otázku. Otázkou zbývá, jestli má ještě vůbec nějakou cenu jít spát. Chvilku se rozmýšlím, než se rozhodnu. V rychlosti shrábnu všechny popsané listy a přidám je do desek  k několika předešlým. 

„Co máš v plánu?“ kotě si mě zvědavě prohlíží. 

„Jdu se podívat na Moniku a něco jí odnést.“ zvednu kožené desky do vzduchu a nechám ho, aby si v mé mysli přečetl, kdo Monika je. Chápavě přikývne, ale na jeho výrazu je přece jen něco, co o mně pochybuje. 

„Projdeš tedy bránou do druhého světa?“

„Já ne. Jen má mysl.“ mrknu na něj. Před časem jsem se totiž naučila malý fígl. Když pošlu svou mysl bránou a mám u sebe v tu chvíli něco, co chci vzít sebou, tak když na to upřeně myslím, povede se to. Takto můžu Monice předávat své rukopisy, aniž bych se jí ukázala, nebo nějak ohrozila náš plán udržet mě naživu. V hnědých duhovkách problikne souhlas, než to malé kotě opět usne.