Ledový kosatec; Linett

23.díl

No, když o tom tak přemýšlím, mělo mě asi překvapit více to zjištění, že můj otec byl částečný démon, než to, že Iris a já jsme stejní. Ta skutečnost přímo bila do očí!

,,A to vštěpování rozkazů?" zeptám se na další věc, která mě zajímá. 

,,Jako členka Hlavní královské rodiny máš schopnost vštěpovat Mágům rozkazy. Pouze jim do podvědomí umístíš svou myšlenku, Rozkaz, který nesmí porušit. Tuto schopnost mají i ostatní královské rodiny, ale pouze členové Hlavní rodiny mohou vštípené rozkazy jiných vládců vymazat a přepsat." vysvětluje mi trpělivě bílý démon a já nedokážu zabránit mrazení, které mi sjede po páteři.

,,Takže Mágové jsou vlastně taková dvousečná zbraň. Jsou ke svému pánu sice velice loajální, ale když se najde někdo vyšší, mohou svého chráněnce i zabít." ani jsem si neuvědomila, že svou myšlenku pronáším nahlas, než se na mě stočili tři udivené páry očí. 

,,Vlastně máš pravdu." promluví po chvíli ticha Erik. ,,Ale ty by jsi se neměla bát. Ty jsi jediná nejvyšší, takže ti nikdo z nás nemůže ublížit. Teda, když se naučíš nás ovládat. Do té doby se může stát cokoliv." jeho slova mě měla nejspíš utěšit, kupodivu se stal pravý opak. Čím pak to asi bude?

,,Děkuju, to mě uklidnilo." ušklíbnu se na něj kysele.

,,Rádo se stalo." zašklebí se nazpět. Možná by i něco dodal, kdyby nás Iris nedonutil zasednout ke snídani. Přiznám se, že i když jsem tak dlouho nejedla a ještě před několika minutami mi žaludek zpíval hlady, teď najednou nemám na jídlo ani pomyšlení. Vše nahradila zvědavost a nedočkavost.

Pouze silou vůle se donutím sníst aspoň trochu. Jen něco málo, abych uchlácholila tu kručící věc, která se velice nepříjemně hlasitě dožaduje pozornosti. Takový trapas!

****

Připadám si jak na jehlách, když tu tak znuděně čekám, až se páni uráčí vstát od snídaně a jít mi ukázat to, co slíbili. Každou chvíli se na židli zavrtím a juknu se buď na jednoho, nebo na druhého a ti prevíti se ještě baví!!

,,Půjdeme teda?" zvedne se Iris po pro mě nekonečné době a vesele se na mě zazubí. Okamžitě vyskočím ze židle a společně s Erikem ho následujeme do chodby. Zastaví se až po delší době u nějakých dveří, za kterými zmizí. Zvědavě tedy nakouknu za ním a pusa mi málem vypadne z pantů. Přede mnou se rozprostírá knihovna, ale jaká! Stěny jsou rámované vysokými policemi až ke stropu a v zadní části jsou dokonce ještě udělané uličky. Uprostřed je stolek s pohodlnými křesly. Takovými, které vídáte při prohlídkách v hradech a zámcích a strašně moc by jste si chtěli vyzkoušet, jak se v nich asi sedí. 

,,Páááni." nedokážu nevyslovit to slovíčko nahlas. 

,,Počkej s tím, až uvidíš to překvapení." mrkne Iris a přejde k jedné z polic. Povytáhne jednu knihu a poodstoupí. Chvíli se nic neděje, když tu najednou se stěna pohne a odsune. 

,,Pojďte za mnou." pobídne nás a zmizí ve tmě. Musím se sama pro sebe ušklíbnout. Tajné dveře v knihovně? Ó  jak originální. To by mě opravdu nenapadlo.