Ledový kosatec; Linett

41.díl

„Promiň, je to moje chyba. Neměl jsem tě sebou brát.“ zkroušeně skloní hlavu a oči zabodne do podlahy.  Tak tohle teda ne! Nedovolím, aby si to vyčítal. Navíc, když za to ani v nejmenším nemůže.  Knížku, kterou si celou dobu tisknu na hruď, položím na stolek a vyhrabu se zpod teplé deky. Kleknu si na zem vedle Erikova křesílka, chytnu jej za ruce a donutím se na mě podívat. Málem sama ucuknu, když zahlédnu ten bezbřehý smutek v nekonečně modrých hloubkách bráškových očí.

„Ty se nemáš za co omlouvat. A už se v žádném případě neobviňuj. Chtěl jsi mi udělat radost a já souhlasila. Ani jeden z nás nemohl tušit, že se to takhle zvrtne. Nebyla to ničí chyba.“ zhluboka se nadechnu, abych sebrala odvahu říct to, co mám v plánu. Nechci na brášku tlačit, když je na tom takhle, ale na druhou stranu vím, že lepší příležitost bych už nemusela mít. Proto se už předem obrním před sprškou protiargumentů, která musí náležitě přijít.

„Navíc, příště už budu opatrnější.“ Cítím, jak se Erik napjal. 

„Příště?“ opatrně se zeptá, jako kdyby si nebyl jistý, zda se nepřeslechl.

„Ano, příště. Musím se přece naučit zvládat nečekané stresové situace. Nebo ne? Nebylo by přece dobré, kdybych se začala dusit v přítomnosti svého strýce. To bych pak pro něj a jeho poskoky byla snadný terč. Navíc bys to mohl brát jako takovou další formu výcviku. Sám jsi přeci viděl, jak žalostná stále jsem v lukostřelbě.“ usměji se na něj odhodlaně. Vidím mu na očích ten vnitřní boj. Jak zvažuje všechna pro a proti. Ví, že mám pravdu, momentálně v něm ale vítězí strach o mou maličkost, který hlasitě přeřvává všechny rozumné úvahy. Už už otevírá pusu, aby mi řekl svou zamítavou odpověď, když se ode dveří ozve Daimonův hlas.

„Souhlasím s Janou. Bude to perfektní cvičební pomůcka. Navíc by ses mohla lépe naučit orientovat v terénu. Eriku, vezmeš si to na starost, že?“ sice to měla být otázka, ale Daimonův tón nepřipouští žádnou námitku. Ještě mi věnuje jeden rychlý pohled, než za ním zaklapnou dveře. Překvapil mě! Vůbec jsem si nevšimla, kdy přišel a soudě podle bráškovi reakce, o něm nevěděl ani on.

„Hádám, že jsi dosáhla svého.“ překvapeně na mě zamrká, stále ještě trochu mimo.

„Jop!“ uculím se na něj vesele. Takový obrat jsem opravdu nečekala. 

„Teď bych se ale ráda zase na chvíli vrátila do postele.“ potlačím zívnutí a ze stolku seberu rozečtenou knihu.

****

Mlčky poslouchám jemné prozpěvování nymf. V klíně mi leží rozečtená kniha, kterou jsem si před čtrnácti dny půjčila z knihovny. Momentálně mě však popsané řádky nezajímají. Za těch několik dní neustálého pročítání drobného písma, znám celý text už skoro z paměti. Velké oválné zrcadlo promítá obrazy, viditelné pouze pro mé oči. Sleduji ten film, promítající se na skleněném plátně, měnící se v závislosti na silné emocionální bouři, panující v mém nitru.

Nějak se nemohu rozhodnout, jestli to, co jsem se  z knihy dozvěděla, je dobré nebo špatné. Jestli se tomu mám poddat nebo to ignorovat. Vůbec nevím, jak se  k tomu postavit. Jak s tím žít. Navíc mi nepomáhají ani ty příšerné noční můry, které mne noc co noc děsí ve spánku.