Ledový kosatec; Linett

17.díl

,,Aion démonku nikdy nepřestal pronásledovat. Lovil ji i svého mladšího bratra, jako kdyby nebyli nic víc, než jen nějaká špinavá zvěř. A před pěti lety... Před pěti lety se mu je konečně podařilo dostihnout. Ten den matka odešla na lov sama. Chtěl jsem jít s ní, ale ona se jen zasmála, rozcuchala mi vlasy a slíbila, že brzy bude zpátky, ale... už se nevrátila.  Byla tou nejlepší vládkyní vzduchu, jakou jsem kdy poznal, ale proti Aionovi jí to stejně nepomohlo.” musím napínat uši, abych zachytila jeho poslední tichá slova, zatím co se snažím vstřebat veškeré informace.

,,Nikdy jsem ti o sobě neřekl pravdu. Pochopím, když se mnou už víc nebudeš chtít mít nic společného.” hlesne téměř neslyšně. Cítím, jak se mi do očí začínají drát slzy. Já to věděla. Tušila jsem, že je mezi nimi nějaká větší spojitost, ale nikdy by mě nenapadlo, že... Nikdy bych si nepomyslela, že je k sobě poutá zrovna takový příběh.

,,Už bych měl raději jít. Drž se, brzy si určitě najdeš nějakého lepšího Mága, který se o tebe postará.” jeho slova mi na vteřinu zastaví srdce a donutí rozhýbat ztuhlé končetiny. Prudce se k němu vrhnu s jedinou myšlenkou. Tohle ne! Dřív, než mi stihne zmizet, jej uzamknu v drtivém sevření, jako kdyby se mi každou chvíli mohl rozplynout mezi prsty.

,,Nechoď! Já nechci nikoho jiného. Nikoho jiného nepřijmu. Jen tebe! Je mi jedno, jestli jsi napůl démon. Jestli pod svou druhou podobou ukrýváš kopyto a dračí ocas. I kdyby jsi měl mít upíří tesáky a rohy, tak si tě nechám!” tisknu se k němu tak moc, až to pro něj musí být bolestivé. Bojím se však své sevření povolit. Děsím se, že mi zmizí. Nejlepší přítel, jakého jsem kdy měla. Bratr, kterého jsem si vždy přála. Jediná osoba, které jsem ochotna svěřit svůj život.

Zoufale se k němu ještě víc natisknu, když ucítím, že se mi vzpírá. Erik si měla však pouze přetáhne do náruče a sevře v pevném obětí. A v tu chvíli už nedokážu déle zadržovat hořké slzy. Cítím se jako ta největší krysa. Vždy jsem si stěžovala na svou rodinu a on zatím... V porovnání s těmi jeho, jsou mé starosti zcela malicherné. Pokud tedy odhlédnu od toho, že by mě můj strýc nejraději viděl pod drnem.

,,Promiň. Promiň. Prosím odpusť. Promiň.” mumlám do černé látky jeho pláště, aniž bych nějak víc přemýšlela nad tím, proč. Instinktivně však tuším, že musím. Že se mu musím omluvit, protože vím, že by to nikdo jiný neudělal.

,,Prosím, zůstaň se mnou.” odtáhnu se a naléhavě mu pohlédnu do smutných očí. 

,,Zůstaň i nadále mým Mágem. Já tě potřebuji. Jsi jediný, komu jsem ochotna věřit. Abych dokázala přežít a mohla se pokusit sesadit Xaviera z trůnu, potřebuji tě mít vedle sebe. Bez tebe to nezvládnu.” mluvím k němu naléhavě. V rukou svírám látku jeho pláště tak úzkostlivě, jako bych se bála, že mi každou chvíli zmizí. Že mě tu nechá samotnou. On se však pouze smutně usměje, přikývne a pak mě k sobě opět pevně přivine.

,,Navždy.” zašeptá to jedno jediné slovíčko, po kterém se donutím usmát a zaplašit zrádné slzy. Ano, zůstane se mnou navždy. Stejně, jako já s ním. 

,,Pokusím se to vysvětlit matce, ano?” neochotně se od něj odtáhnu a mírným tlakem jej donutím, aby mě pustil. 

Erik si s němým souhlasem sedne na zem, stále ještě lehce otřesen nastalou situací.

,,Pohlídej, prosím, mé tělo, než se vrátím.” usměji se na něj, než si lehnu vedle něj. Hlavu si mu položím do klína a zavřu oči, abych o vteřinu později stanula před branou matčina zámku. Poprvé mám možnost spatřit temné nebe bez hvězd a měsíce, který by mi ukázal cestu. Naštěstí louče dostatečně osvětlují cestu tmou a já po několika marných pokusech konečně stanu před dveřmi do matčiných komnat.