Ledový kosatec; Linett

51. díl

Mám pocit, že těch 'Nočních můr', se nikdy zcela nezbavím, ale aspoň jsem našla svůj klid. Pozoruji to malé šídlo, které zrovna honí po stole kuličku něčeho, co vzdáleně připomíná hroznové víno. I to tak podobně chutná. Erik mi kdysi prozradil, že je to divoká odrůda té samé rostliny, pocházející ovšem z Temné strany. Plody jsou temně fialové s malými, bílými výrůstky pod slupkou. Uvnitř každé bobule je pak semínko ve tvaru pěticípé hvězdy. Mezi démony se traduje, že kdo najde trojcípé semínko, toho čeká něco velkého.  

Promnu jednu kuličku mezi prsty, než si ji zamyšleně strčím do úst. Abych řekla pravdu, tohle je jedna z mála věcí, které jsem si zde oblíbila. Jedinou nevýhodou je tvrdost semínka, (vzpomenu si, když mi ten malý předmět málem rozpůlí stoličku vedví.)  K mému překvapení mi do dlaně spadnou hned dvě malé hvězdy. 

„Vypadá to, že máte mimořádné štěstí, slečno.“ usměje se Dion, když se vedle mě natahuje ke džbánu, aby mi mohla dolít vodu. Zrak jí mimoděk padne na dvě hvězdy. Na okamžik zbledne. „Nebo smůlu.“ zašeptá tak, že ji sotva slyším. 

„Co jsi říkala?“

„Nic! Opravdu, to nic nebylo.“ poplašeně ustoupí. Chtěla by odejít, ale naneštěstí pro ni už probudila mou zvědavost. 

„Dion. Chci vědět, co to znamená.“ ukážu jí znovu semena. Dlouho váhá. Vidím na ní, že přemýšlí, jak se z toho vykroutit, ale nenechám ji. Stačí jeden přísný pohled, aby s povzdechem sklonila hlavu a poraženecky si povzdechla. 

„Víte... říká se, že kdo najde v plazivé bobuli dvě semena, musí být někdo výjimečný. Taky se říká, že kdo najde trojcípé semínko,  bude mít velké štěstí. A...“ pohledem sklouzne k mé natažené ruce, kde se vedle trojcípé hvězdy povaluje něco, co připomíná zahnutý srp.  „Taky... taky se říká...“

„Říká co?“ popoženu ji k odpovědi. Dion se nejistě zavrtí a polkne, než se mi zadívá do očí, na poslední chvíli však opět uhne pohledem.

„Říká se, že kdo najde kosu smrti, nedožije se konce měsíce. “ vyhrkne rychle. Prudce několikrát lapne po dechu a vzápětí jí není. 

„No... tak to mám teda pěkné vyhlídky, co říkáš?“ strnule stočím pohled na kotě, které konečně ulovilo fialovou kuličku vína a nyní ji statečně ožužlává. Sladká šťáva stéká po tuhé slupce a vpíjí se do bílého ubrusu, kde tvoří lepkavé skvrny. Zdá se, že si vůbec neláme hlavinku tím, co Dion před chvílí říkala. 

„Taky bych chtěla být tak bezstarostná jako ty.“ s povzdechem natáhnu ruku, abych mohla podrbat to droboulinké klubko za ouškem. Kotě mi okamžitě s vrněním vtiskne hlavičku do dlaně, tlamičku úplně ulepenou od sladké šťávy a slastně mhouří očka.

„Tak pojď, půjdeme.“ vezmu toho drobka do náruče a zamířím do stájí, kde na nás už čeká Zia. Vyklání se ze svého boxu, uši nastražené a v hlubokých očích radostnou jiskru. Jako kdyby už předem věděla, že pro ni přijdeme.

„Ahoj Zi, co bys řekla na malou procházku?“ seberu odvahu, abych pohladila hříbě po hebkých nozdrách. Stále jsem si ještě nezvykla na to, se jí dotýkat a ona vypadá stejně rozrušeně, jako já. 

Pohledem zavadím o ohlávku s vodítkem, visící na háčku dveří, ale nakonec tu myšlenku zavrhnu.

„Neuteč mi, prosím.“ s prosbou se jí zadívám do velkých očí. Zia si odfrkne a pohodí hlavou, jako kdyby říkala: No dovol! a o krok ustoupí. Švihne ocasem ze strany na stranu a nesouhlasně hrábne kopytem. Mám dojem, jako kdybych ji urazila, což mi přijde trochu směšné, ale na druhou stranu...