Ledový kosatec; Linett

24.díl

,,Ano, od prvního narozeného po posledního žijícího." usměje se na mě. Chtěla bych to vyzkoušet. Tak moc bych chtěla znát svou rodinu... Už už se nadechuji, že se představím, když si vzpomenu....

,,Eriku? Jaké je mé celé jméno?" otočím se na svého Mága, který se zamyšleně dívá na malé, éterické bytosti. Ty najednou přestanou tančit na ledových květech a přitančí k nám. 

,,Vaše jméno, nesmí být vysloveno, dokud váš strýc stále vládne této zemi. Nikdy nevíte, kdo poslouchá." zachichotá se mi u ucha zvonivý hlásek. Jen zmateně zamrkám na Irise.

,,To jsou nymfy tohoto místa. Jsou spojeny se stromem a znají mnoho tajemství. Mohou ti odhalit budoucnost, ale většinou mlčí." pokrčí rameny a vypadá stejně překvapeně, jako já. 

,,Toto je vaše rodina, Výsosti." jedna z bytostí ukáže na zrcadlo a okamžitě se vzdálí. Skleněný povrch se zachvěje, jako by byl z vody a po chvíli se vynoří pavučina jmen. Po tváři se mi rozlije úsměv, když zjistím, co už jsem dávno tušila.

****

Nevím, jak dlouho už tu tak mlčky stojím, prohlížejíc si tu jemnou pavučinu jmen, než nás Iris tiše pobídne k návratu do sídla. Mlčky ho následuji, ponořena do vlastních myšlenek  o své budoucnosti.

Nevím nic. Neznám svou minulost, kromě těch několika mála útržků, které mi prozradil Erik. Má současnost je zde. Ukryta ve stínech Temné strany Chloedie. Na straně nepřítele, který touží po mé smrti.

Nejsem už Janou, ale zároveň ani princeznou. Jsem pouze Linett. Jen jedno jméno z mnoha, které je mou součástí. Ale tohle všechno bylo a je. To co bude... Má budoucnost... To slovo mi při pohledu do zrcadla přijde tak moc nejisté. Tak vzdálené a nejasné... Jako bych si teprve nyní uvědomila, jak moc si zahrávám s osudem. Stačí, abych na své dlouhé cestě udělala jen jediný krok stranou, a vše může být ztraceno.

Nebude budoucnost... Nebude princezna... Nebude nic! Má země se stane stejně pustou a nehostinnou, jako jsou písečné pouště na Zemi, kde jsem vyrůstala. Lidé budou utiskováni, sužováni krutovládci, jací existovali v dávné pozemské historii.

,,Stalo se něco?" Erik mi stiskl ruku, v modrých očích starost. Teprve nyní si všimnu, že už jsme opustili tmavé chodby podzemního bludiště a sedíme v knihovně. Erik sedí vedle mě a Iris se vytratil neznámo kam.

,,Ne, jen... Jen jsem si teprve teď uvědomila plný rozsah toho všeho. Stačí jedna jediná chyba a vše o co usilujeme, bude ztraceno. Děsí mě to, Eriku. Do teď bylo mou největší starostí chodit do školy, dělat si domácí úkoly a starat se o rozmazlenou sestru a najednou..." 

,,Najedou ti jde o život." dopoví za mě větu Iris s určitou jistotou o pravdivosti svých slov.

,,Ano." dám mu za pravdu a pozorně si ho prohlídnu. Na jeho tváři ale není po nějakém posměchu ani stopy. Nezbedné plamínky v různobarevných duhovkách vystřídal vyrovnaný klid a opatrnost. Jisté soustředění, které jsem u něj ještě neviděla. Jeho tvář nabrala na vážnosti a zmizela z ní ta dětská rozvernost, když se posadil do křesla naproti nám a na stůl mezi nás položil několik knih, které přinesl.