Ledový kosatec; Linett

11.díl

Když se v neděli večer vracím domů, cítím se neuvěřitelně utahaná. Ale ne fyzicky, nýbrž duševně. Po všem tom tvrdém tréninku, se mi pouze párkrát podařil nepatrný náznak, že svou moc dokážu skutečně ovládnout. Pokaždé ale, když se tak stalo, se mi vše opět vymklo z rukou a já tak mohla začít znovu od začátku. Vše, jako kdyby mi prokluzovalo mezi prsty a já to nemohla nijak zachytit.

Tu noc, když se ukládám ke spánku, poprvé od té události vůbec nepomyslím na příhodu se Stopařem. Myšlenky se mi točí kolem mé nezvladatelné moci. Pochybuji, že by se mi někdy podařilo, naučit se vědomě zacházet s prostorem nekonečného času. (Jak schopnost cestování mezi světy nazývá Erik.) A už vůbec netuším, jak se ji mám naučit ovládat za tak krátkou chvíli. Vůbec nevím, co bych měla dělat. Co si mám počít. Naštěstí to mé podvědomí vyřeší za mě. Stačí pouze usnout.

Vím, že mě varoval od navštěvování toho druhého světa, kterého jsem princeznou a právoplatnou dědičkou trůnu, ale jak si má člověk poroučet, když spí a svou mysl neovládá? Kdyby mi někdo řekl, jak tomu zabránit, jistě bych se o to pokusila. I když... Možná ani ne.

Stanu před branou zámku a zděsím se.  V první chvíli mám chuť skočit za dřevěný povoz, stojící opodál, než mi pohledy, procházející skrze mne napoví, že mé tělo zůstalo ležet hezky v posteli. Ohromně se mi uleví. Nevím, jak bych to pak vysvětlila Erikovi. Určitě by zuřil.

Opatrně zamířím do hradu, odhodlaná využít skutečnosti, že jsem se zde ocitla a opět se shledat s tou neznámou ženou, která mi je až neuvěřitelně podobná. 

Neslyšně se plížím chodbami zámku, v marné snaze rozvzpomenout se na cestu. Všude to ale vypadá stejně a já chvíli bloudím, než konečně narazím na ty správné dveře, avšak než k nim stačím dojít, předběhne mě služebná, nesoucí  podnos s jídlem. Prve jsem si vůbec neuvědomila, že venku svítí sluníčko! Ta náhlá, nepatrná myšlenka je jako osvícení. Jen netuším, jak se na to bude Erik tvářit. 

Se zavrtěním hlavou náhlou myšlenku zaženu až na dno své mysli a obezřetně se přiblížím k mladé ženě.

,,Veličenstvo, vaše snídaně." služebná několik vteřin vyčkává na odpověď, která však nepřichází. S povzdechem tedy sáhne na kliku a vstoupí. Držím se v těsném závěsu za ní, dávajíc pozor, abych něco neshodila a nepřilákala tak na sebe nechtěnou pozornost.

Služebná položí podnos na stolek a s povzdechem se podívá na nerozestlanou postel a ženu, sedící v křesle. Královna svůj nevidomý pohled upírá stále do jednoho místa, při čemž si k sobě tiskne malou panenku, jako kdyby se bála, že jí ji někdo vezme.

,,Paní královno, měla byste něco sníst." přistoupí k ní služebná, snažíc se přilákat ženinu pozornost. Ta ji však nevnímá. 

Mám neodolatelnou chuť na ni zaječet, ať se probere, ovšem přítomnost druhé ženy mi to nedovoluje. Kdybychom tu byly samy, možná bych jí o sobě dala vědět, ale takhle se bojím. Naštěstí služka po chvíli mlčky opustí pokoj. Tác s jídlem nechá ležet na stole, doufajíc, že královna sní v době její nepřítomnosti alespoň něco.

Konečně jsme samy a já si to tu mohu lépe prohlédnout. Na poličkách je slabá vrstva prachu a postel se zdá již dlouhou dobu nepoužívaná. Šaty královny jsou černé, smuteční. Stejně jako těžké závěsy, které zakrývají okna a zabraňují slunečním paprskům proniknout do pokoje.