Ledový kosatec; Linett

6.díl

Slunce pozvolna začíná zapadat a já se tak chtě nechtě musím vrátit domů. Sestra stále ještě běhá někde po venku a mně nezbývá nic jiného, než ji najít a tvářit se, že jsem za celý den nevytáhla paty z bytu. Tu trochu času, která mi ještě zbývá, než se rodiče vrátí domů, využiji k rychlému udělání všech svých domácích povinností. 

Stihnu to jen tak tak. 

,,Jsme doma!" dveře se s hlukem otevřou a naši páni rodičové stanou na jejich prahu.

,,Tati! Mami!" Carla jim okamžitě skočí do náruče a tváří se při tom jako andílek. Ta tam je ten její vychytralý úšklebek rozmazleného spratka. 

Nemám náladu pozorovat toto jejich dojemné setkání, a tak se unaveně odšourám do pokojíčku. Tam už mě vítá zapnutý počítač, za který usednu s malou MP3-jkou a se sluchátky na uších a nechávám se unést do svého vysněného světa.

Poslouchám hlasitou hudbu, zatím co prsty tančím po klávesách. Tichým pokojem se tak rozléhá jen pravidelné ťukání.

S radostí a jistou úlevou se nechávám unést do světa magie a kouzel. Do světa, kde sice hrdinové musí překonat mnohé překážky, ale nakonec přeci jen všichni skončí šťastni, protože... já nesnáším smutné konce!

Ani nevím jak, ale najednou už nesedím ve svém pokoji, ani se nenacházím na jednom z těch tajemných míst z mých příběhů, ale kolem mne se už po druhé za jediný den rozprostírá nádherná, růžová zahrada. Zahrada, plná pestrobarevných květů růží a s usmívajícími se tvářemi všude kolem. A přesto cítím, že je tu cosi špatně. Jejich pohledy jako kdyby procházely skre mne. Skelné oči jasně vypovídají o tom, že nevidí dívku, která mezi ně náhle zavítala.

Zářivé slunce znenadání zakrývá mrak a stín odhaluje pravou podobu smíchu na lidských tvářích. Rty už se neusmívají. Po utrápených tvářích kanou slané slzy smutku a neslyšně dopadají na vyprahlou zem. Půvabné obličeje předčasně hyzdí vrásky starostí. Vzduch čpí nekonečným zoufalstvím a beznadějí.

Květy jeden po druhém rychle sesychají a jejich okvětní lísty se s tichým pláčem snáší neslyšně k zemi, zatím co se zámek za mými zády noří do tmy...

,,TAK!!" úder do stolu a následné neurvalé vyrvání sluchátek z uší, doprovázené matčiným jekotem, mne dokonale probere z podivného snu. 

,,Už nejméně deset minut se po tobě sháním!" ječí ta blonďatá ženština afektovaně.

,,Tak jsi mě našla, co potřebuješ?" odpovím, snažíc se při tom ignorovat to protivné pískání v uších, které mi svým počínáním způsobyla.

,,Co potřebuješ?!" hlas jí opět vyskočí o několik oktáv výš. ,,Já, jako tvá matka, mám snad právo, požádat svou dceru o pomoc! "

Raději spolknu slovíčko 'nevlastní' a pokusím se o křečovitý úsměv. Sice je falešný, ale kupodivu pomáhá.

,,S čím potřebuješ pomoct, mami." zakončím stroze, protože slovíčko 'maminko', mi od jisté doby nejde přes rty.

,,To už je lepší." tenhle její vlezlý tón doslova nesnáším! ,,Skočíš nakoupit." oznámí stručně a dál si mě již nevšímá.