Ledový kosatec; Linett

44.díl

Tiše se schoulím ve svém hnízdě u Zii v boxu. Dávám si při tom pozor, abych ji nevzbudila. Naštěstí se mi to podaří, i když mám podezření, že je vzhůru a spánek jen předstírá. Přitáhnu si deku až pod bradu a rozevřu rozečtenou knihu, kterou jsem si před několika dny vypůjčila z knihovny. Je to kronika Chloedijských koní. Vypráví o jejich vzniku a všech fázích vývoje. Jak se o ně starat i jak si je ochočit. Čím se živí a další různé informace, týkající se těchto hrůzostrašných, přes to nádherných a hrdých stvoření.

Musím přiznat, ač se mi to neříká lehko, že jsem si nakonec tyto drsné, na první pohled velice nebezpečné, přes to bezmezně oddané a milující tvory, hodně oblíbila. A největší zásluhu na tom všem má Zia. Někdy bych se na ní ráda projela, ale to je nemožné. Za chvilku tu budu už půl roku, a ona od té doby vůbec nezesílila. Ano, možná je o trochu sebevědomější, ale to je tak všechno. Zia ani v nejmenším nepřipomíná svou sestru Ziu. Irisovu nádhernou, hrdnou klisnu. Sebevědomou a silnou. 

Otočím několik stránek a posvítím si baterkou na obrázek dvou klisen. Iris tomuto stádiu říkávala Návrat v čase. Nejvyšší možná forma vývinu. Za celou historii Chloedie existovaly jen dvě klisny, které vývoj dokončily a dosáhly této úrovně. Wrischa a Trischa. Koně královny Iris a její sestry. Byly nádherné!

„Co myslíš, Zio, projedeme se spolu někdy po širých pláních Chloedie?“ promluvím tiše ke spící klisně. Vím, že je to pošetilé přání. Mám jen minimální šanci uspět a navíc, pokaždé, když nahlédnu do své budoucnosti, čeká mě ten samý konec. Pokaždé je trochu jiný. Vždy záleží na okolnostech, ale vždy, když jeden osud obejdu, jen oddálím nevyhnutelné, ta žena s kosou si pro mě stejně přijde. Ať už dřív, nebo později.  Jediné, co mi zbývá, je doufat, že to bude později. Až poté, co se mi podaří sesadit svého strýce z trůnu, i když velice pochybuji, že by se mi to podařilo.

Ano, je to opět tady. Opět o sobě pochybuji. Občas obdivuji ty hrdinky v románech, které si jdou pevně za svým. Které nikdy nepochybují, že toto rozhodnutí je to správné. Já s tím mám stále problémy. 

„Tak tady jsi!“ nad dvířky boxu se objeví černovlasá hlava. Překvapeně zamrkám na Daimona.

„Stalo se něco?“

„Tvůj Mág tě všude hledá. Prý jste byli na dnešek domluvení...“ 

„Lov!“ nenechám démona ani domluvit a vystřelím z boxu rychlostí blesku. Nechápu, jak jsem mohla zapomenout!

****

Tiše se proplétám lesem s Erikem v patách. Jsem ráda, že ráno neodešel  beze mě. Navíc se nám dneska obzvlášť daří. Možná je to i tím, že už jsem si zvykla na pohybující se cíle.

„Nevrátíme se už? Řekl bych, že toho pro dnešek máme dost.“ zastaví se Erik na menším paloučku a protáhne se. Zřetelně slyším, jak mu zapraštěly klouby.

„Ale bráško, zdá se, že nám už stárneš.“ popíchnu ho a sama se protáhnu. Přiznávám, že toho pro dnešek už mám taky dost, ale na druhou stranu... Ve vzduchu visí něco, co se mi vůbec nelíbí, ale nikdo z kluků si toho zatím nevšiml. Daimon se zase někam vypařil a Iris jako vždy září jak sluníčko a pořád něco vymýšlí a kutí u sebe. Pokoušela jsem se ho nenápadně pozeptat, ale odbyl mě s tím, že má moc práce. Věřím, že spravovat tu tajnou špionážní síť, kterou nasadili Xavierovi do království, dá moc práce, ale taky by mě mohl jednou vyslechnout. Zas tak často si k němu pro rady nechodím.