Ledový kosatec; Linett

16.díl

Erik! Víte, že mě to už ani nepřekvapuje? Nejspíš bych si na ty jeho náhlé přepady měla začít rychle zvykat. 

Jakmile ruka z mých úst zmizí, okamžitě se k němu otočím s úmyslem obhájit svou přítomnost zde, ale on mě nenechá. Jen mi mlčky naznačí, ať jsem zticha. Popadne mě za ruku a neomylně zamíří k zámku.

Neslyšně, jako duchové, se protáhneme dovnitř kolem večerní stráže a můj Mág okamžitě zamíří labyrintem spletitých chodeb neznámo kam. Jen překvapeně zamrkám, když staneme před komnatou mé matky. Nestačím zírat, jak dobře se tady Erik vyzná. To já bych to tu hledala hodiny! Což mě přivádí na myšlenku, jestli tady už někdy byl? A taky, proč jsme tady?

Nikým nezpozorováni proklouzneme dovnitř a v rychlosti za sebou zavřeme dveře. S potěšením zaznamenám, že těžké závěsy z oken zmizely a pouze královniny smuteční šaty, připomínají dřívější ponurost tohoto pokoje. 

,,Královno, volala jste nás?” Erik se pokloní, i když ho ona nemůže vidět. Má matka se však otočí po hlase a na pobledlé tváři se objeví úsměv.

,,Ty jsi Mág mé dcery?” oči zmateně hledají místo, kde stojíme. 

,,Ano.” odpoví můj Mág uctivě a já se nezmohu na jediné slovo. To ona nás sem zavolala? Proč?

,,Z jaké jsi rodiny?” zeptá se matka nečekaně a já se proti své vůli zachvěji. Z té otázky sálá nervozita a ještě něco, co nedokážu přesně popsat. Erik se lehce napne. Vidím na něm, že váhá. Jako kdyby s něčím bojoval, ale nakonec se přeci jen rozhodne odpovědět. Nemůže jinak.

,,Jsem vzdušný Mág, královno.” drtí mi ruku v pevném sevření, aniž by si to sám uvědomoval. Nevím, jestli to dělá vědomě, ale už podruhé neodpověděl přesně na otázku. I mně prve odpověděl se stejnou vyhýbavostí, když jsem se jej ptala na jeho schopnosti.

,,Vzdušný Mág?” královnino obočí se stáhne k sobě a tvář náhle nepůsobí vůbec vlídně. Po zádech mi přejede mráz. Zlá předtucha. Varování, že to, co se v následujících minutách odehraje, nebude nic příjemného.

,,Jsi si jistý, že dokážeš mou dcerku ochránit pouze se vzduchem?”  zaútočí královna a já najednou chápu, co se mi nezdálo. Najednou v jejím hlase dokážu jasně rozeznat stopy pohrdání. Povzbudivě stisknu Erikovu ruku. Netuším, zda bych se do jejich rozhovoru měla plést či nikoliv. Nechci celou situaci ještě více zhoršit.

,,Udělám vše, co je v mých silách, abych ji ochránil.” Mágův hlas zní pevně, když ta slova pronáší a já jsem na něj neskutečně pyšná.

,,Byla bych raději, kdyby ji chránil někdo z Ohnivé rodiny.” královna nedá nijak najevo, že by jeho slova slyšela. Že by jim přikládala nějakou váhu. Potlačím zachvění, jakmile zaslechnu slovo oheň a pevně stisknu zuby, když se mi v nitru zvedne vlna vzteku. Jen bezmocně sleduji Erika. Jeho náhle až příliš strnulý postoj. Přimhouřené oči a napnutou čelist. Bledé tváře, ze kterých vyprchala veškerá krev. Neumím si ani představit, jak moc se ho její slova musela dotknout.

Jeho skoro až přehnaná reakce na zmínku o rodině ohnivců opět probudí tu malou jiskřičku podezření, kterou se mi podařilo pohřbít až na samém dně mysli. Že by za tím vším bylo ještě něco víc? Raději obrátím svou pozornost zpět k dění v pokoji a konečně se rozhodnu zasáhnout.