Ledový kosatec; Linett

42.díl

„Na oplátku bys ale měla něco sníst. Lépe se přemýšlí, když máš plný žaludek. Pak se i ty nejhorší noční můry zdají méně děsivé. Kdyby sis přeci jen chtěla promluvit, víš kde mě hledat.“ mrkne na mě, než zmizí za dveřmi. 

Mělo mi dojít, že jim nebudu moct dlouho lhát. Na Zemi by mi to možná prošlo, ale tady, kde každý ovládá nějakou magii, je to téměř nemožné. Občas mám pocit, že magii dýchám místo kyslíku, jak je jí  vzduch prosycen.

Odložím toulec s šípy i luk a sednu si k tácu s jídlem. V jedné věci musím s Irisem souhlasit. S plným žaludkem se opravdu přemýšlí líp. Sáhnu po prvním obloženém chlebu a překvapeně zamrkám. Na stříbrném podnose leží malý balíček. Opatrně jej zvednu a váhavě rozvážu koženou šňůrku, která drží látku pohromadě. Vykoukne na mě pouzdro s pěti malými dýkami, ostrými jak břitva. Je to nádhera! Pouzdro je vyrobeno z černé kůže, prošité stříbrem místo nitě. Se zdobenou přezkou, která drží pouzdro v pase a jednou menší, nenápadnou sponou,  která drží pásek, omotaný kolem stehna. Stříbrné dýky s démantovou čepelí, ostrou jako břitva, poslušně sedí na svých místech v černé kůži a vykukují jen jejich tepané  rukojeti. 

Jednu ze zvědavosti vytáhnu a nemůžu uvěřit svým očím. Démantová čepel nese po celé délce drobné ornamenty. S téměř posvátnou úctou vrátím dýku do pouzdra a přemáhám slzy dojetí.

Podobná pouzdra jsem viděla u palácových stráží. Stejné, dokonce vlastní Iris. Jednou jsem si jej ze zvědavosti půjčila. Uchvátilo mě na první pohled. Byla to jiná zbraň než luk nebo meč. Meč je pro mě moc dlouhý a špatně se mi s ním zachází. Stále se s ním cítím značně neohrabaně a připadám si nebezpečná spíš sama pro sebe, než pro své okolí, i když ostatní na to mají nejspíš jiný názor. Luk, tu zbraň jsem si svým způsobem oblíbila. Líbí se mi ten zvuk vypuštěné tětivy a svist letícího šípu. Ale dýky. To je něco neuvěřitelného. Ten jemný syčivý zvuk, když ostrá čepel škrtne o kůži, a když pak protíná vzduch. Ten tichý úder a jemné vibrování, když se hrot zanoří do tvrdého dřeva.

Nedokážu odolat, abych si dárek hned nevyzkoušela. Padne mi jak ulitý. Jako kdybych jej nosila odjakživa. Jako kdyby byl mou součástí. Během chvilky protne vzduch pět letících dýk a všechny skončí ve středu jednoho terče. Tak těsně vedle sebe, že není skoro vidět ten malý černý kruh, značící prostředek mého slaměného cíle.

„Jo! Paráda!“ zaplaví mě téměř dětinská radost. Všechno zlé, jako kdyby najednou ustoupilo do pozadí a zůstalo jen to dobré. Jen to radostné. Ještě několikrát svůj pokus zopakuji, jen abych se ujistila, že dýky jsou ta pravá zbraň pro mě. Je mi jedno, co si kdo říká. S tímhle novým dárkem se najednou cítím neporazitelná. Jako kdyby mé noční můry najednou přestaly být tak strašlivé. Najednou se mi zdají jen jako mlhavá vzpomínka na něco vzdáleného...

Přenesu pozornost na něco malého, co se mi otřelo o ruku. Z tajné kapsičky v pásku vykukuje růžek pergamenu. Zvědavě jej vyndám. Okamžitě je mi jasné, že to drobné písmo nemůže patřit nikomu jinému, než drobnému démonu. Je tam napsaná jen jedna jediná věta. 

„Pro budoucnost.“

Chvíli na to civím, neschopna jediné srozumitelné myšlenky, než si konečně uvědomím něco, na co jsem měla přijít už dávno. Iris to ví! Ví, že před ním něco tajím. Ne... on ví, CO před nimi tajím. Nebo alespoň částečně.

Nechám věci ležet tak, jak jsem je upustila a vyběhnu ven. Musím démona najít! Je čas, abych se konečně někomu svěřila a Iris...

Před dveřmi do jeho pracovny se donutím zpomalit a trochu se vydýchat. Nechci k němu vtrhnout jako velká voda. Lapat po dechu a nesrozumitelně artikulovat. K mému překvapení se však dveře otevřou samy od sebe ještě dřív, než na ně stačím položit ruku. V mezeře se objeví bělovlasá hlava a zamrkají na mě různobarevné duhovky. 

„Pojď dál. Nechal jsem udělat čaj.“ vyzve mě a ustoupí z cesty. 

„Věděl jsi, že přijdu.“ vím, že nemá cenu se ptát, ale stejně se ptám. Jako kdybych tou jednoduchou větou mohla získat trochu času, než budeme muset začít mluvit o vážných věcech.

„To byl taky účel toho vzkazu.“ mírně se usměje a opět pro jednou zvážní. Je až neuvěřitelné, jak moc jinak teď působí. Jako kdyby v jednom těle žily dvě různé osobnosti.

„Jak moc toho víš?“ rozhodnu se kousnout do kyselého jablka, dokud mi zbývá ještě nějaká odvaha. Iris se nejprve zamyslí. Podá mi zdobený hrneček s ovocným čajem a usadí se vedle mě do pohodlného křesílka, než se konečně rozhodne mi odpovědět.

„Popravdě... Moc ne. Nevím, o co přesně se jedná, ale řekněme, že mám takovou představu, co se tu může dít. Nakonec... nejsem v tomhle sídle jediný, kdo se občas 'zasní', že?“ podívá se mi hluboko do očí a já cítím, jak se mi ježí chloupky na rukou. Nemůžu jinak, než souhlasit. Už dávno jsem si všimla, že je občas duchem mimo a nikdy jsem z toho neměla zrovna dvakrát dobrý pocit. Vždy mě to pořádně vyděsilo, ale... Ale... něco mi na tom nesedí. 

„Irisi, jak vlastně tvá moc funguje?“ nemůžu jinak, než se zeptat. Mám pocit, že tady je něco, co mi na celé té věci nesedí. Že je tu něco trochu jinak. Tak například... Já vždy spala. Nijak to neovládám, a pokud vím, Irise to může přepadnout kdykoliv během dne. 

„Na to jsem nikdy úplně nepřišel.“ pousměje se a přemýšlivě si změří růžovou tekutinu v hrnečku. Z horkého nápoje stále ještě stoupá pára a kreslí do vzduchu různé obrazce. Bílý démon do jemné páry foukne a mlha, dosud tvořená z jemňoulinkých kapiček odpařující se vody, se vmžiku změní na ledové krystalky. Ty se chvíli ladně vznášejí vzduchem, aby se tehdy, kdy se opět dotknou horké hladiny, s tichým zasyčením vypařily. 

„Trvalo mi dlouho, než jsem přišel na to, co se děje. Ty obrazy mě navštěvují zcela nepředvídatelně. Je jedno, jestli pracuji, snídám, trénuji nebo provádím nějakou jinou denní činnost. Zprvu, když jsem ještě žil s rodinou, jsem se snažil ostatní varovat, ale nikdo mi nevěřil. Po čase, když se několik mých předpovědí vyplnilo, se mě začali bát. Proto jsem odešel z domova a někdy tehdy jsem se potkal s Daimonem, ale to je jiný příběh. Podstatné je, že to Daimon mi pomohl pochopit, co se to se mnou děje. Dlouhé roky jsem tu schopnost zkoumal, ale existuje jen velice málo záznamů. Tedy, v knihovně je jistě několik teoretických knih, ale žádná z nich není založena na opravdových zkušenostech.“

„Proč?“

„Protože, ač se ti to může zdát nemožné, mezi námi démony sice existují různé nadpřirozené schopnosti, ale nikdo z nich nedokáže vidět budoucnost. Má se za to, že taková moc neexistuje. Knihy sice tvrdí, že před několika tisíciletími se zde vyskytovalo několik jedinců, kteří disponovali mocí čtení budoucnosti, ale není to ničím podložené. Jsou to jen spekulace.“

„Ale ty ji vidíš.“

„Ano, ale nejdéle dvacet čtyři hodin dopředu. Jak už jsem řekl, nemohu to nijak ovládat. Nemohu ovlivnit, co uvidím. Kdybych chtěl zjistit tvoji budoucnost, nedokázal bych to.“ vrtí smutně hlavou. 

„Ani nemusíš.“ donutím se promluvit skrze sevřené hrdlo. „Já totiž vím, co mě čeká.“  opětuji mu upřený, smířený pohled.