Ledový kosatec; Linett

8.díl

Za okny se už pomalu začíná smrákat, když popadnu brusle a vyrazím ven. I přes můj počáteční strach se nakonec cítím zcela klidná, protože vím, že tam se mnou bude... že na mě dá pozor.

Pomalu se proplétám uličkami starého sídliště. Hlasy lidí, kteří se večer vrací z práce domů a šum hlučných hlasů, doléhající ke mně z nedaleké hospody, tvoří dohromady takovou zvláštní kulisu, která mi sice dává vědět, že zde nejsem sama, ale zároveň mě i od okolního světa jistým způsobem odděluje. Ta zvláštní samota mne donutí zrychlit, když procházím  místem, kde jsem je prve potkala. Srdce se mi rozběhlo dvojnásobnou rychlostí. Skoro už běžím, když se konečně donutím zpomalit.

K Monice dorazím už úplně klidná a uvolněná. Jsem za to ráda, protože jí by stejně nic neuniklo a jistě by se začala hned vyptávat, co se stalo. Na druhou stranu s tou její přehnanou opatrností bych mohla počítat s tím, že by ten dnešní plán jistě zrušila, což by mi ušetřilo strachu. 

Nakonec tu druhou možnost zavrhnu a mlčky Moniku následuji na potemnělé hřiště. Cestou se snažím dávat pozor na to, co mi říká, ale moc se mi to nedaří. Oči mi neustále sklouzávají do temných stínů, kde instinktivně vyhledávám nepřítele. Taky se snažím najít Erika, jehož jsem od té doby, co ode mne odešel, neviděla. Slíbil mi sice, že se mnou bude, ale to, že ho nikde nevidím, mi na klidu zrovna nepřidává. Cítím, jak mě odvaha pomalu opouští.

,,Jajo, posloucháš mě?” Monin hlas mne vytrhne ze zamyšlení.

,,Promiň, říkala jsi něco?” omluvně se na ni usměju.

,,Ptala jsem se tě, jestli se něco nestalo.” podívá se na mě starostlivě a mně dojde, že jsem se svým chováním prozradila.

,,Ne. Nic, co bych nezvládla.” pokusím se na ni usmát. Jsem si už jistá, že nechci, aby dnešní výlet zrušila. Najednou se na brusle moc těším. Potřebuju se nějak odreagovat a aspoň na pár chvil na všechno zapomenout. To by se mi nepodařilo, kdybych se vrátila domů, kde to na mne doléhá nejvíce. 

Mona se zatváří poněkud podezřívavě, ale naštěstí to nechá být a pouze se zeptá: ,,Zase něco doma?” v očích jí zaplanou soucitná světélka pochopení. 

,,Jo, zase rodinné trable.” rychle využiji této výmluvy, s jistým pocitem uvědomění si, že to ani moc velká lež není. Předběhnu ji a rychle spěchám k hřišti, nemohouc se už dočkat, až se opět ponořím do své říše fantazie.  Ani si nevšimnu, že začalo mírně mrholit. Monika už se naštěstí na nic neptá. 

Usadíme se na našem místě a nazujeme si brusle.  Vše zcela mlčky.  Na kraji chodníku, daleko od nás, blikla lampa a rozsvítila se. Nebýt tohoto nepatrného impulsu, možná že bych si ani nevzpomněla, že jsem se chtěla na něco zeptat. Ta myšlenka mě napadla zcela spontálně dneska ve škole.

,,Moniko, všimla sis předevčírem toho náhlého výpadku proudu?” zeptám se  jen tak ledabyle, aby řeč nestála. 

,,Výpadku?” překvapeně zamrká. ,,Kdy byl nějaký výpadek?” ptá se zmateně.

,,Předevčírem večer, když jsem šla od tebe.” skloním se, abych si utáhla přesku. Mám takový neblahý pocit, že nechci slyšet její odpověď.