Ledový kosatec; Linett

28.díl

,,To mě tu hodláte držet, jako vězně, po celé ty zbývající tři roky?!” vůbec se mi nechce věřit tomu, co slyším. To přece...

,,Když to bude třeba?” pokrčí teatrálně rameny a já jdu do mdlob.

,,No to si snad děláš srandu!” měla jsem pravdu. Nakonec jsem bouchla a stačilo si jen chvilku počkat. ,,To přece nemůžete!!” 

,,Jsi pro nás až moc cenná...” náhle se odmlčí a otočí po zvuku tichých kroků. ,,Myslel jsem, že jsi to pochopila.” odvrátí pohled zpátky, od přicházejícího Irise.

,,To ano, ale nečekala jsem, že tu budu vězněm!” nepřestávám se mračit.

,,Nesmíš pouze opustit sídlo, jinak ti nezakazujeme někam chodit.” vloží se do naší hádky Iris. A to mě má uklidnit? Spíš se cítím ještě víc pod psa.

,,FAJN!!” bez rozmyslu opět vystřelím. Jen tak, abych nějak uvolnila ten šílený stres. Sleduji hrot šípu, který se znenadání pokryl jinovatkou a trefil střed. Ledové krystalky okamžitě pokryly celý podklad. 

,,Hmmm... pěkná rána.” démon si se zájmem prohlíží zmrzlý terč, zatím co se mému Mágu na tváři usadí zděšení.  Hlasitě polkne a stočí na mě svůj pohled.

,,Začínáš být nebezpečná, víš to?” 

,,Takže bych mohla do města?” zkusím to s minimální nadějí.

,,Ani nápad, dokud budeš Linett nebo Janou, říkej si, jak chceš, za naše hranice se nepodíváš.” zavrčí Iris a zašlape tak všechny mé naděje hluboko pod zem.  Rozdrtím mezi zuby další hořká slova. Pevně sevřu v ruce luk a beze slova odejdu. Nezapomenu při tom za sebou co nejhlasitěji bouchnout dveřmi. Dnešní hodiny se ruší!

Nasupeně si to nakráčím k sobě do pokoje a třísknu sebou na postel. Nejradši bych někoho prohodila oknem. Asi vás nepřekvapí, že mám na mysli hned dva z těch tří, že? Abych se aspoň trochu uklidnila, jdu psát. Už si ani nepamatuju, kdy jsem Monice posílala poslední dílek. Při tom už mám pro ni schovaný celý štos. Nejspíš budu muset zase poprosit Erika, aby jí to donesl. Ale teď ne. Teď jsem uražená!

Udělám tečku za větou a odložím popsaný list. Ach jo!! Jak mě chybí brusle! Naše hřiště... Naše večery...

Hmmm... to brzo. Napomenu sama sebe. Už z toho opravdu začínám šílet. Opravdu bych potřebovala vypadnout. Načerpat sílu ze sluníčka a pročistit si hlavu zběsilou jízdou na bruslích. 

Fajn! Vzdávám to! Tohle nedám! Prudce vstanu a zapadnu do koupelny. Večeři dnes radši vynechám, protože bych jednoho z nich nejspíš opravdu zakousla. Výjimečně na sebe pustím horkou vodu, která mi pomůže se trochu uklidnit. Nedělám to často, protože následky pak nejsou zrovna nejpříjemnější, ale občas to potřebuju.

Když konečně vylezu ze sprchy, hodím na sebe něco pohodlného. Což znamená mé oblíbené černé kalhoty a oranžové tričko s klokankou a kapucou. Vlasy si vysuším a spletu do copů. Už opravdu nutně potřebuju svůj šampon. Ty vlasy začínají vypadat šíleně. Ne že by byly mastné, to ne, ale ta barva... Mé vlasy, které měly vždy poměrně hezkou, i když obyčejnou, kaštanovou barvu, teď připomínají bahno. Mám na hlavě vybledlé, prošedivělé cosi, co ani náhodou nepřipomíná barvu, se kterou jsem se narodila. Teď, když stojím přímo pod světlem, to je hezky zřetelné, ale v lehkém přítmí, které panuje ve zbytku panství, to tak moc viditelné není. 

,,Vážně by to chtělo nějaké ty vitamíny.” zabručím a natáhnu se pro pouzdro na čočky. Začínají mě pěkně pálit oči, tak proč se s nimi dál trápit? Uložím jednu čočku a vyndám druhou.

,,Dokud budeš Linett nebo Janou, říkej si, jak chceš, tohle teritorium neopustíš.” Irisova slova mě praští přes uši v okamžiku, kdy pohlédnu do zrcadla. Zůstanu zmražena uprostřed pohybu, s druhou čočkou stále na prstě. To přece... Přece to nemůže být tak moc lehké! Málem se úlevou rozpláču. Co to kecám! Úlevně se svezu na podlahu a začnu bulet jako děcko. Nevšímám si při tom, že jsem druhou čočku ztratila. 

,,Já jsem vážně blbá! Nauč se myslet, Jajo!” napomenu sama sebe. Opravdu bych se měla naučit přemýšlet. Rychle se zvednu a vpadnu do pokoje. Popadnu svůj batoh.

Narvu do něj všechny rukopisy pro Moniku, čapnu i svou peněženku. Mám v ní vše, co jsem si našetřila. Není toho moc, ale co... na něco slušného na sebe to bude muset stačit. Už se v životě nenechám narvat do těch příšerných hadrů!

Naposledy se rozhlédnu po místnosti, jestli jsem na něco nezapomněla a pro jistotu raději zamknu. Na dveře ještě vyvěsím jednoduchou cedulku. S varovným nápisem. VSTUP ZAKÁZÁN!!!! Vím, není to nic extra. Hodně se to blíží tomu, co si na dveře nalepují děcka ze základky, ale teď nemám čas to řešit. Proboha, vždyť mi je patnáct! Tak snad mám právo na to, dělat šílené věci, ne? Vždyť jsem stále ještě napůl dítě.

Umanutě se postavím doprostřed pokoje a zavřu oči. Zhluboka se nadechnu a zaženu poslední zbytky obav. Vůbec nevím, jestli se mi to povede. Nevím, kde se objevím, protože jsem to opačně ještě nikdy nezkoušela. Vždy jsem se přemisťovala pouze sem a ne opačným směrem. No co, jednou bych to stejně tak jako tak musela zkusit. Pevně sevřu obě ruce v pěsti a konečně k sobě přivolám svou mlhu. Nechám se jí pohltit a všechny své myšlenky směřuji k Zemi. Na místa, která jsem znala, a která byla mými oblíbenými. Po kterých se mi stýská. 

***

Cítím, jak mi pevná zem pod nohama zmizela, a já se ocitám v nějakém divokém víru. Vše kolem mě se točí, jen já zůstávám stále klidná. Jediný vlas se mi nepohne a neopustí své místo mezi svými druhy. Poslušně zůstává svázán v copu, zatím co kolem řádí bouře. A pak najednou vše utichá, a já se konečně mohu zhluboka nadechnout. Pod podrážkami bot cítím zem a v plicích mě štípe mrazivý vzduch. Svěží a čistý, přesto plný městského neřádu. Trvá jen chvilku, než se mé tělo přizpůsobí okolní teplotě a já se konečně odvážím otevřít oči. 

Stojím na svém oblíbeném místě. Přede mnou se rozprostírá pohled na zasněženou krajinu domků za městem a za mnou se tiše rozprostírá les. Zbaven svého listí, které jej vždy halilo do majestátní zeleně. Teď tu ze sněhu vyrůstají pouze hnědé kmeny, připomínající ohořelé zbytky něčeho, co kdysi muselo být velice nádherné. Jejich holé větve se ve výši kříží a proplétají jako křivé pařáty nějakých zrůd a v lehkém větru mírně skřípají, jak se o sebe třou.

Na první pohled mě to lehce vyděsilo, ale když se na tu podívanou koukám o něco déle. Dokážu v té scenérii najít i jistý půvab. Vše živé je uloženo ke spánku. Zahaleno do lživého závoje zdánlivé smrti a děsivosti, aby to mohlo přes zimu načerpat síly a na jaře svět opět zahalit svou nádhernou zelení a zpěvem listí v neposedném větru. Jemný sníh, snášející se z oblohy, tiše dopadá na spící stromy a schovává je pod bílou peřinou. 

Jsem doma! To jsou první slova, která mě napadají, když se kolem sebe rozhlédnu, ale vzápětí si uvědomuji, že to není zcela pravda. Ne, jsem ve světě, který mi byl po několik let mého života domovem. Který mi poskytl útočiště, když jsem se potřebovala schovat, ale teď už sem nepatřím. Teď už jsem tu cizí. Pouhý návštěvník. Jako poutník, putující zemí a navštěvující známá místa, aby si oživil vzpomínky a pak mohl zase kráčet dál. A to jsem teď já. Jsem tady, protože si potřebuji něco zařídit. Ne proto, abych se sem vrátila. Pouze tudy procházím. Nic jiného.