Ledový kosatec; Linett

18.díl

,,Proč mi to říkáš?” svou otázku jen tiše zašeptám. Nedokážu odtrhnout pohled od těch překrásných poupat. Zároveň napínám uši, v marné snaze rozeznat slova toho podivného, vábivého šepotu. Jako kdyby mne k sobě vábily samotné květiny. Jejich tichý pláč se vznáší zahradou, protkán slabým záchvěvem naděje.

,,Nevím.” připustí královna váhavě, než pohled opět stočí na křišťálová poupata. ,,Iris těmto květinám přezdívala Zpívající kosatec. Říkala, že k ní promlouvají. To samé tvrdil i tvůj otec. Byl u nás zahradníkem. Právě zde jsme se poprvé setkali. V mnohém mi ho připomínáš. Víš... on byl jako ten kosatec. Také neměl rád předsudky. Odmítal naše zvyky a snažil se nás přimět otevřít oči.”  vůbec netuším, proč mi to všechno říká. Proč chtěla, abych ji sem následovala. Jen proto, aby mi mohla ukázat zahradu? Kosatce, které už nikdy nerozkvetou?

,,Víš, možná že ty... Možná, že ty dokážeš splnit jeho přání.” zadívá se na mne s naprostou jistotou, jako kdyby přeně věděla, kde se nacházím.

,,Na to je ještě moc brzo. Zatím ani nevím, jestli se dožiji plnoletosti.” nedokážu si odpustit hořký úšklebek, přestože vím, jak moc ji svými slovy zraním. 

,,Linett, já...” její prsty mi náhle sevřou zápěstí, ,,omlouvám se. Můžeš to říct svému Mágu?” dívá se na mě téměř zoufale. V hnědých očích úpěnlivou prosbu o odpuštění.

Ráda bych jí vyhověla. Ubezpečila ji, že už se na ni nezlobím, ale nemohu. Nechci jí lhát. 

,,Ne! Požádáš ho o odpuštění sama, pokud Iris dovolí, abychom se znovu setkali. Teď už ale musím jít.” pustí mě, jako kdybych ji těmi slovy udeřila. Pohledem sklouzne na nádherná poupata a konečky prstů jemně přejede po jednom z nich.

S hrůzou sleduji, jak se květ i stonek po tom krátkém doteku rozpadl na třpytivý prach a neslyšně se snesl k zemi, aby se stal hnojivem pro své bratry a sestry.

,,Pokusím se vše napravit.” v jejím hlase slyším jediné. Tichou prosbu. Neodcházej. 

Dávné královny mi jsou svědkem, že nechci. Ale navzdory vlastnímu přání, odejít musím. Není jiná možnost. Tady se nejedná pouze o sourozeneckou rivalitu ohledně trůnu. Kdyby se Xavier spokojil pouze s tím, že mu bylo dovoleno usednout na trůn, nemusela bych vyrůstat ve zcela cizím světě. Nemusela bych se teď schovávat ze strachu o svůj vlastní život a Chloedie by se nenacházela v tak příšerném stavu.

,,Ty sama víš, že to už teď nejde. Jakmile se strýc dozví, že jsi přestala truchlit a hodláš se opět ujmout vlády, staneš se pro něj stejně nežádoucí, jako já.”

,,Co mám ale dělat?” jako kdyby přede mnou najednou stála malá, zlomená holka, která zčista jasna získala moc a vůbec nevěděla, jak si s ní poradit. Ta tam je ta seběvědomá, chladná královna, která se se mnou ještě před pár minutami hádala.