Ledový kosatec; Linett

26.díl

,,Ty umíš jezdit?” zachrání mě Iris před další Mágovou nadávkou a zvědavě se na mě zahledí. Tváří se při tom trochu pobaveně. Hádám, že se našim chováním skvěle baví. Takovéto pozdvižení nezažívá určitě každý den. Zvlášť když je tu ten bručoun Daimon.

,,Trochu. O prázdninách, když nebyla škola, jsem si přivydělávala brigádou ve stájích kousek za městem. Čistila jsem koně, sedlala je a starala se o postroje. Ve volných chvílích, když měla trenérka čas, tak mě učila jezdit. Rodiče o tom nevěděli. Hádám, že kdyby jo, tak bych měla zase průšvih.” trochu se zasním, když si vzpomenu na Petru a její kobylku. Obě byly opravdu trpělivé a Petra byla opravdu hodná, když mě učila a ani za to nic nechtěla.

Ona byla jedna z mála lidí, kterým na mně opravdu záleželo, a já ji za to měla ráda. Do dneška pořádně nevím, co se s ní tehdy vlastně stalo. Jeden den prostě zmizela a už se neukázala. Nikdo o ní nic nevěděl. Jako kdyby někdo vzal gumu a vymazal její existenci z povědomí všech lidí, kteří o ní věděli a znali ji. Jen na mé vzpomínky někdo zapomněl.

****

Nemůžu se dočkat, až se konečně dostaneme do stájí. Přijde mi, že ti dva schválně zdržují a ještě se baví na můj účet, ale dokázat jim to nemůžu. Jen by se začali ještě víc šklebit. Znuděně se zhoupnu na židli a zadívám z okna. Je to nezvyk. To, že den a noc tu vypadají úplně stejně. Mění se pouze barva měsíce. Nechápu, jak někdo může žít v neustálé tmě. Je to neskutečné. Nemožné. I když... Co je v tomhle světě nemožné? Nic. Je to tu tak rozdílné od života na Zemi, což mě přivádí na myšlenku... Jezdí se tu na koních stejně, jako na Zemi? Ani bych se nedivila, kdyby tomu tak nebylo. 

Nervózně se zadívám na Irise, když vstane a s myšlenkou, že mě tu už nic nemůže překvapit, se za ním vydám do stájí. Musím uznat, že jsou nádherné. Žádná dřevěná napodobenina kůlny na dříví, jak tomu bylo u nás, ale krásná stavba z tmavého dřeva. Opravdu jak na nějakém zámku. Na ní je napojena velká ohrada, kde se v dálce pase stádo koní. Ze svého místa vidím pouze černý flek na černém, o něco světlejším podkladu. 

Iris zapíská a zem se otřese pod náporem kopyt, když se koně vydají přivítat svého pána.

,,Pane Bože, co to je!” vyjeknu, když jsem schopna rozeznat jednotlivá těla a instinktivně se schovám za Erika. Fajn, beru zpět, že mě už nic nepřekvapí. Tohle mě překvapilo a ne zrovna málo. Vždyť to vůbec nevypadá jako kůň!  

,,Tobě se nelíbí?” Iris se na mě ublíženě zadívá a pohladí po nose něco, co vypadá jako nějaký hybrid mezi koněm, hipogryfem a drakem. Pokud jsem schopna v té tmě správně rozeznat barvu, tak mi přijde jako hnědá. Hřívu to má světlou, ale tady veškerá podoba s koněm končí. Zadní nohy nesou kopyta, ale přední jsou přeměněny na pařáty. Dále pak má tvor velká, šupinatá křídla, vyrůstající z lopatek. Přívětivé oči mu trochu dodávají na jemnosti, ale tuhle snahu přírody o milý vzhled okamžitě zazdí jako břitva ostré zuby, vyčuhující jim z tlam. 

,,Měli by?” přeskočí mi hlas a ještě více se za Erika přikrčím, když se ke mně natáhne jedna černá potvora. Tak na tohle mě nikdo nedostane ani párem volů. Za žádnou cenu na tohle v životě nesednu. Ani nápad!