Ledový kosatec; Linett

1.díl

Miluju ty víkendy, kdy jsem sama doma a můžu si dělat, co chci. Do pravidelného srazu s nejlepší kamarádkou mi zbývá ještě několik málo hodin. Všechny své povinnosti mám již od rána splněné a tak mi strávení zbytku odpoledne u počítače, přijde jako ideální využití volného času. Chybí mi ještě dopsat posledních pár stránek, než budu konečně moct příběh uzavřít, a začít pracovat na dalším, jehož poznámky mám uložené na ploše.

V okamžiku, kdy se prsty rozeběhnu po klávesách, jako kdyby čas začal zběsile uhánět vpřed. Ani si nevšimnu jak, a najednou je za okny šero. V korunách stromů se prohání vítr a dokonce to vypadá, že každou chvíli začne pršet. A přesto s úsměvem uložím dokončený příběh. Vypnu počítač a ze dna skříně vylovím otlučené brusle. 

Někdo jiný by možná zůstal schovaný v teple domova, ale já ne. S Monikou takovéto počasí vítáme přímo s otevřenou náručí. Toto je náš čas! Naše dny, kdy můžeme být na hřišti samy. Kdy si můžeme dělat co chceme a nikdo nás nebude otravovat. Nikdo se nám nebude posmívat. Nebude na nás pokřikovat a urážet nás.

Musím se zasmát. Monika se vždycky strašně bojí, že ji někdo uvidí, jak neohrabaně stojí na bruslích a začne se jí ve škole posmívat. Proto jsme začaly chodit ven takhle pozdě k večeru, kdy už jsou všichni doma a dělají si domácí úkoly do školy. Pokaždé, když se slunce začne schylovat k západu a všichni otravové zalezou do domů, my se probouzíme. Vylézáme ze svých úkrytů a jdeme se bavit.

Pomalu se ploužím po ztichlé ulici. Okolo mě zatím projelo jen pár osamocených aut. V dálce zahlédnu nějakého kluka s holkou, jak spolu zacházejí do domu. Nedaleká pouliční lampa náhle blikla a rozsvítila se. Vše se začíná pomalu probouzet do nadcházející noci. 

Prokličkuju tichým a poněkud strašidelným sídlištěm a u posledního panelového domu zazvoním. Okamžitě je slyšet hlas mojí nejlepší kámošky. V bzučáku zní poněkud nakřáple a vůbec neodpovídá jejímu obvyklému, zpěvavému hlásku.

„Jani, jsi to ty?“

„A kdo jiný by to v tuhle večerní hodinu asi měl být?“ protočím očima, ale zároveň se tomu také musím smát. Monika někdy umí být strašně opatrná. 

V nastalém tichu čekám na odpověď, která však nepřichází.

„Tak jdeš už?“ zahučím mrzutě do sluchátka. Hned na to cosi vykvikne a o pár vteřin později už stojí vedle mě. Někdy je až neuvěřitelné, jak sebou dokáže hodit. Párkrát už jsem sama sebe přistihla při myšlence, jestli je doopravdy z téhle planety a ne nějaký mimozemský návštěvník, jako třeba Supermann nebo Thor. Flashovo nepřiznané dvojče. Ale vždy takové myšlenky hned zase rychle zapudím.

„Můžeme teda vyrazit?“ zvědavě nakloní hlavu lehce na stranu, čímž mě vytrhne ze zamyšlení.  „Dneska můžu být venku dlouho, ale stejně... Jestli si nepospíšíme, nemusíme chodit nikam.“  věnuje mi lehce vyčítavý pohled a vzápětí se otočí a odchází pryč, aniž bych se stihla ohradit, že to ona zdržovala jako první.

Se zavrtěním hlavou ji tiše následuji. A opět, jako pokaždé, když se ztratím v myšlenkách, se neubráním tomu, abych nás neporovnávala. Sebe, tu obyčejnou tuctovou holku s nadváhou. Která má obyčejně tmavé vlasy jako každý druhý, oči blátivě hnědé a tvář, neustále zachmuřenou. Jako kdybych se v jednom kuse na svět kolem sebe mračila. Oproti mně, Monika vždy byla, je a jistě i nadále bude ta vysoká, štíhlá, zlatovlasá kráska s modrýma očima, kterou všichni zbožňují. Vůbec nechápu, a asi ani nikdy nepochopím, proč si za kámošku vybrala právě mě.