Ledový kosatec; Linett

22.díl

Nemůžu usnout. Připadám si, jako kdyby po mně přejel minimálně parní válec, jak moc jsem unavená a rozlámaná, ale ne a ne usnout. Hlavu mám tak moc plnou otázek, že mi to nedovolují. Kdykoliv totiž zavřu oči, propadnu se do toho podivného polobdění polosnění, kdy víte, že spíte a zároveň vnímáte vše okolo. V tu chvíli mi před očima vyvstanou všechny otázky a nesrovnalosti, které na mě zaútočí s mrštností kobry. Zakousnou se jak pitbul a už nepustí. 

Ani nevím kolik je hodin, když svůj boj se spánkem konečně vzdám a vyhrabu se z postele. Zabalená v lehké dece přecupitám přes celý pokoj (v duchu při tom děkuji těm dvěma, že mám pokoj spojený s Erikovým). Opatrně zatahám za kliku a velké, dřevěné dveře se s tichostí otevřou a vpustí mě do pokoje mého Mága. 

,,Eriku, spíš?" šeptnu do ticha, ale odpovědí mi je pouhé převalení se v posteli. Potichu za sebou tedy zavřu a přijdu blíž. Erik spí po nos zachumlaný v nadýchaných peřinách. Rozcuchané vlasy mu trčí na všechny strany a tvář konečně postrádá ten ostražitý, věčně trochu zamračený výraz. Takhle klidně spícího jsem ho neviděla ani tehdy na té střeše. Skoro mi je až líto ho budit.

,,Eriku, spíš?" zopakuji svou otázku, zatímco čekám na nějakou reakci. Mág se ze spánku zavrtí a něco nesouhlasného zamručí, než konečně otevře rozespalé oči.

,,Hmmm, teď už ne." na chvíli to vypadá, že znovu opět usne, než se jeho pohled stočí na mě a rozespalost ho rázem opustí.

,,Co se stalo!" posadí se tak rychle, až se ho leknu. To vypadám fakt tak hrozně?

,,Nemůžu spát." přiznám se a sama se musím divit, jak mi můj vlastní hlas zní najednou cize. Hrozně unaveně a ochraptěle. Jako bych vykouřila minimálně tři krabičky cigaret denně a k tomu ještě vypila karton vína.

,,Tak pojď ke mně." poposune se na druhý kraj a nadzvedne okraj peřiny. Bez zaváhání pod ní vklouznu i se slabou dekou a nechám se od něj zachumlat až po bradu do vyhřátého pelíšku.

,,Tak se ptej." opět si lehne a otočí se čelem ke mně. Má mne vůbec ještě udivovat, jak moc mě má prokouklou? Asi ne, že?

,,Říkal jsi, že nikdo neví, jestli žijí nějací potomci Ledového kosatce, ale Daimon a Iris..." nadhodím opatrně svou první otázku.

,,Oni jsou potomci Daimon. Stejně jako Iris, tak i její sestra měla svou rodinu. Ti dva jsou její poslední potomci." vysvětlí mi Erik ochotně a trpělivě se na mě zahledí, v očekávání další otázky.

,,Proč se jim říká dvojčata? Iris mi přijde mladší a kolik jim je vlastně let?" vysypu ze sebe téměř bez nadechnutí. Erik se jen pobaveně zašklebí.

,,Je mezi nimi stejný věkový rozdíl, jako mezi námi. Pouhý jeden rok. Dvojčata se jim říká proto, protože vypadají jako první vládkyně. Daimon s Iris, i když mají každý jiné rodiče. A kolik jim je? Své teritorium spravují už několik století." pokrčí rameny, jako kdyby mi právě sdělil, že země je kulatá a nebe modré. Potlačím touhu ho něčím praštit a místo toho položím další otázku, na kterou toužím znát odpověď.

,,Říkal jsi, že jsou tví bratranci?" nadhodím opatrně. Pořád musím vzpomínat na to, co mi říkal na Zemi. Totiž, že už žádnou rodinu nemá.