Ledový kosatec; Linett

13.díl

Dneska jsme vyrazily o něco dřív, než je u nás obvykle zvykem, a taky je to hned znát. Na kraji hřiště se potlouká podezřelá partička. Je to ten typ teenagerů, kteří si v nejbližší sámošce nakoupí igelitku krabičáku a několik krabiček cigaret jen proto, aby se v nejbližší době mohli ztřískat pod obraz. Kolem jejich lavičky se už válí několik prázdných tetrapaků a cigaretový dým kolem nich tvoří hustou mlhu, která mě nepříjemně pálí v krku a nose.  Nikdy jsem kouření neuznávala. Nejenom proto, že se mi to nelíbí, ale taky kvůli tomu, že mi vždy je špatně, když se k nějakému kuřákovi přiblížím. 

Snažím se si hlučné partičky nevšímat a bruslit na nejvzdálenějším konci hřiště, ale i tak si mě ten odpudivý, štiplavý zápach brzy najde. Oči mě začnou nepříjemně štípat, hlava točit a v hrdle škrábat. Musím si rychle sednout, protože najednou mám nohy jako z rosolu. 

Urychleně se tedy vydám k lavičce, nebo sebou seknu přímo tady na chladné asfaltce přímo před publikem.

Z posledních sil se svalím na chladné dřevo, a snažím se zhluboka dýchat. Monika mi věnuje jeden ze svých chápavých pohledů, pak se zamračí na tu bandu kluků a jede další kolečko. Nevadí mi to, přece tu se mnou nebude celou dobu sedět. To bych od ní ani nechtěla.

Oči se mi pomalu začínají zavírat únavou a plíce odmítají pojmout tolik potřebný kyslík. Skrze sevřené hrdlo se marně snažím nadechnout vzduchu, stále ještě čpícího cigaretovým dýmem a v duchu nadávám na dýchačku, ležící zapomenutá v domácí lékárničce. Přemýšlím, zda bych neměla říct Monice, že odsud potřebuji vypadnout, když tu mě náhle obklopí bublina čerstvého vzduchu. Vděčně se zhluboka nadechnu a otevřu oči. Leknutím málem nadskočím. Vedle mě stojí Erik, se starostí vepsanou v modrém pohledu.

,,Lepší?” 

,,Jo děkuju. Občas se mi to stává, když se nadýchám cigaret. Jsem na ně nějaká přecitlivělá.” usměji se na něj a potlapkám na místo vedle sebe. Můj Mág se ještě jednou starostlivě zamračí, než si s nesouhlasným zabručením konečně sedne.

,,To je tím, kým jsi. Naše těla nejsou moc navyklá na podmínky tohoto světa a tak jsou více  náchylná k nemocem.”

,,Jo, to jsem si už stačila všimnout.” zašklebím se. Nemohlo mi uniknout, že jsem bývala nemocná o mnoho víc, než většina mých spolužáků. Do teď jsem tomu však nepřikládala příliš velký význam. 

,,Co tady vlastně děláš? Neměl jsi v plánu neprozrazovat se?”  pohodlně se opřu a zase zavřu oči. Erik mě nenápadně zásobuje čerstvým vzduchem a má hlava se přestává točit.

,,No, když to, co děláte, je tak zajímavé.” ozve se po chvíli a já na něj vytřeštím oči. Dívá se na mě štěněčím pohledem, pro něj tak netypickým, až se musím smát.

Erik se okamžitě nafoukne jak bublina a uraženě se ode mě otočí, čímž docílí pouze toho, že se prohnu v pase a pro změnu se málem udusím smíchy. Do očí se mi derou slzy, které však rychle setřu a kousnu se do rtu, v marné snaze se uklidnit, protože postřehnu blížící se nebezpečí. Z protějšího konce hřiště k nám míří Monika. Úplně jsem na ni zapomněla!!

,,Tohle není dobré. Chtělo by to nějakou výmluvu.” prohodím tiše k Erikovi, který zvědavě následuje směr mého pohledu.