Ledový kosatec; Linett

25.díl

Najednou už se nenacházím v knihovně. Neležím na pohodlném gauči a neopírám se o Erika, ale stojím uprostřed malé, skromně zařízené místnůstky. Jediným zdrojem světla je pruh měsíčního svitu, který dovnitř dopadá skrze nedotažené závěsy v okně. V rohu místnosti pak stojí manželská postel a vedle ní maličký noční stolek. O protější stěnu je opřena vysoká skříň s prádelníkem. A uprostřed, přímo u nohou postele, stojí dvě kolébky.  V zavinovačkách tam sladce spí dvě novorozená děvčátka. Obě s vlasy kaštanově hnědými.

Náhlé zachrápání mě donutí upřít svou pozornost zpět k manželské posteli. V peřinách tam leží zachumlaná drobná žena. Kaštanově hnědé vlasy jí rozcuchaně rámují uvolněnou tvář, a kdo ví proč si jsem jistá, že kdyby otevřela oči, její duhovky by měly čokoládově hnědou barvu. Muž, který ji ze spaní objímá, má vlasy v barvě myšího kožíšku. Oba jsou démoni, což dokazují maličké růžky, které ženě vykukují zpod záplavy hnědých kadeří a rudé značky, táhnoucí se po tvářích jejího manžela. 

Kdesi v domě začaly hodiny zrovna odbíjet půlnoc a čas, jako kdyby se náhle zastavil. Na maličkou chvilku mne oslepí prudký měsíční svit a ve stejnou chvíli pohltí neprostupná temnota, a když pak vše opět ustane, už nejsem sama. Nad kolébkami se sklánějí dvě postavy v pláštích. První z nich, ta vyšší, má na sobě ebenově černý plášť, zakrývající celou její postavu, přes to jsou v látce jasně zřetelné, ženské rysy. Postava se po okrajích jemně chvěje, jako by ji tvořila sama temnota, a když se ke mně natočí, cítím, jak mi po zádech přejede mráz. Je to, jako kdyby přede mnou stál samotný plášť, vyplněn černou, nehmotnou tmou. 

Druhá z postav je o něco drobnější a plášť, do kterého je zahalena, má čistě bílou barvu. Kapuci má staženou, takže si mohu bez nejmenších problémů prohlédnout její porcelánovou pleť. Stříbrné vlasy a duhovky tak jemňoulince zlaté, až to je skoro přehlédnutelné.  Dívá se na druhou ženu s jistou stopou smutku ve svém magickém pohledu.

,,Máme ještě čas. Nemusíme to dělat.” snaží se svou společnici přemluvit, ale ta se na ni jen mlčky zahledí s chladnou odmítavostí. Okolí ještě více potemní, ale není to děsivé. Tato Temnota je jiná než ta, jakou jsem cítila z těch odporných démonů. Cítím z ní klid a mír, i když z ní mám taky trochu strach. Je v ní však něco teplého. 

,,Sama víš, že to je nemožné. Jiná cesta pro ně neexistuje. Pro ně, ani pro nás.” promluví trpělivě a já bych přísahala, že v temnotě pod kápí se zaleskly uhlově černé oči. Po té se mlčky skloní nad jednou z kolébek a políbí děvčátko na čelo. Vzduch se náhle zatetelil a kousek  temnoty se vlil do drobného tělíčka. Miminko něco ze spaní zamumlalo, ale neprobudilo se. Temná postava se zadívala ještě jednou na svou společnici, než zmizela stejně náhle a nečekaně, jako se prve objevila. 

Žena v bílém plášti si zhluboka povzdechla, načež přistoupila k druhé kolébce. Jemně pohladila děvčátko po tváři a zadívala se z okna, jako kdyby se snažila oddálit něco, o čem věděla, že se tomu stejně nevyhne. Ať se bude snažit jakkoliv.  Nakonec se i ona sklání nad holčičkou a s polibkem do vlásků mizí v měsíčním světle. Hodiny se opět rozeběhnou vpřed a čas se dá znovu do pohybu. Na první pohled se zdá, že se nic nestalo, že to byla pouze halucinace, ale ve vzduchu je cítit  magie. Tetelí se kolem kolébek, splývá s tělíčky novorozených dvojčat a vpíjí se do nich.

Neodvažuji se pohnout. Bojím se, že bych mohla vyděsit to krásné, co zde z té podivné návštěvy zbylo a ono by uteklo. Jako kdybych svou přítomností mohla pokazit něco, co se stalo v minulosti a změnit tím budoucnost. 

****

Tiše pozoruji měnící se stíny a sleduji probouzející se den. Před mýma očima se začíná odvíjet příběh dvojčat tak, jak jej napsaly samy dějiny. Pozoruji jejich první krůčky, první slůvka a jsem svědkem jejich prvních oslav narozenin. Sleduji první nesmělé lásky a pak, najednou, tu jsou jejich dvanácté narozeniny a zase půlnoc. Na vlastní oči tak mohu pozorovat záhadné změny jejich těl, zatím co ony spí. 

Starší ze sester se ze spaní zavrtí. Její postel se ponoří do ještě větší tmy a vzduch kolem se zatetelí horkem. Černé šlahouny magie se po ní začnou sápat a vpíjet se do vlasů, které získávají ebenovou barvu. Po tvářích jí stečou dvě karmínové stružky. Naproti ní její sestru hladí chladivé paprsky měsíce.

Mávnu rukou, abych odehnala otravnou mouchu a dál mohla nerušeně sledovat proměnu mladší, ale ta otravná bzučivka si nedá pokoj. Lechtá mě po tváři a ještě se mi směje! Nasupeně nahmatám první věc, která mi přijde pod ruku, a vší silou se po ní oženu. 

Hlasitá rána mě vrátí do přítomnosti. Zmateně zamrkám a rozhlédnu se kolem. Jsem zpátky v knihovně. Přede mnou na stole se kupí hromada knih a kousek ode mě se Iris snaží udusit smíchy, až mu z toho tečou po tvářích slzy. Nechápavě se otočím na Erika a i já cítím, jak mi cuknou koutky. Opatrně odlípnu těžkou bichli z obličeje svého Mága, který rozespale mžourá kolem sebe. Na tváři výraz vyděšeného zajíce, nos a čelo červené. 

,,Co je?” zamrká a já mám co dělat, abych se nerozesmála. 

,,Přišel jsem vás vzbudit, je oběd.” donutí se Iris uklidnit, ale koutky úst mu nepřestávají pobaveně cukat.

,,Aha...” vypadne z Erika inteligentní odpověď a já jdu pomalu do kolen. To si vážně nevšiml, že jsem mu málem vytloukla mozek z hlavy? No... pro jistotu to nechám být a raději se zvednu. Iris už bere za kliku, ale Erik se k odchodu moc nemá. Stále sedí na pohovce a drží se za hlavu. 

,,Jdeš už?” snažím se ho trochu popohnat.

,,Hmm...” mátožně se zvedne.  ,,To by mě zajímalo, proč mě bolí hlava.” brblá si a mě málem porazí. On si vážně nevšiml! Jen silou vůle donutím ústa nesmát se, aby nic nepoznal a odpovědět.

,,S tím ti ale neporadím.” zamrkám na něj nevinně, než ho čapnu za ruku a donutím k pohybu. Iris se nám ztratil někde na chodbě. Mám takové podezření, že se utekl někam vysmát, což se mi potvrdí chvíli na to.

Bílý démon dorazí do jídelny chvilku po nás. Tváře zarudlé od smíchu a v koutku oka se mu leskne poslední slza. Jen se na něj zamračím. Co já bych dala za to, taky se jít někam na chvilku zašít, abych se mohla beztrestně pobavit na účet svého Mága. Démon se na mě ale pouze zašklebí a usedne ke stolu. Daimon tu není a podle toho, jak se ti dva začali ládovat, asi ani nepřijde.

,,Tak, jak ti zatím jde učení?” stočí na mě Iris svůj různobarevný pohled. Je to zvláštní, když se na vás dívá někdo, kdo má každou duhovku jinou. Mám z toho trochu divný pocit, ale nevadí mi to.

,,Je to úplně jiné, než na Zemi. Je to, jako kdyby ke mně ty knihy promlouvaly. Na Zemi mi učení takových věcí dělalo hrozné problémy, ale tady... Nevím, přijde mi to hrozně snadné.” 

,,Být tebou, neradoval bych se předčasně. Ještě tě čeká spousta těžších věcí. Jako například etika, šerm, jezdectví a spousta dalšího. To už nepůjde tak lehce, jak si myslíš.” pokusí se mě krotit, ale já ožiju.

,,Jezdectví? Vy tu máte koně?”

,,Jo, vždyť ti to už jednou říkal.” Erik mi dá menší pohlavek. Jako kdyby říkal, 'Dávej přece pozor, když na tebe někdo mluví.' 

,,Promiň...” ublíženě si promnu zátylek. ,,Když ono je toho na mě moc. Navíc, tehdy mě zaujalo spoustu jiných věcí a koně jsem v té záplavě jaksi nepostřehla.” zamručím.